Goodbye

26. června 2012 v 14:46 | Lady Letty
Věděla jsem, že to přijde.
Bylo to nevyhnutelné. Jako časovaná bomba, jíž jsem už před několika měsíci začala odpočítávat dny, hodiny, minuty, vteřiny.
Během toho jsem se ještě snažila přijít na to, jaký drátek přestřihnout, aby to nedopadlo tak zle. Ale bohužel se mi na to přijít nepodařilo. Už to tu zachránit nedokážu, ačkoliv jsem se o to několikrát pokoušela. Projektem 52, který jsem začala zandebávat po prvních týdnech a nyní v něm mám už patřičnou mezeru.
Nevím, jak to říct. Jak to vysvětlit. Sama netuším, co přesně se stalo. Možná už cítím, že je načase odejít. Byly to krásné čtyři roky. Času stráveného u blogování rozhodně nelituji. Nelituji toho, že jsem tento blog založila. Myslím si naopak, že to byla skvělá zkušenost i koníček, na nějž nezapomenu po celý život.
Ale přesto všechno jednou musí skončit. Nemůžu oživovat něco uvadlého, mrtvého. Už to prostě nejde.
Vím, že se nikdy nestanu tou slavnou spisovatelkou, jak jsem vždycky chtěla. Nemám na to. Moje inspirace je nestálá. Moje schopnost házet věci z hlavy na papír se kamsi vytratila. Fantazie mi zbyla, to ano, ale jako bych i s nástupem na střední školu někde do skříně odložila ten talent z ní vytáhnout smysl, vyjádřit ji ve slovech. Psát.
Nikdy jsem nechtěla, aby se tohle stalo. Ale mám čím dál víc pocit, že jsem to prostě zapomněla. Už nevím, jak se píše. Jsem na tom stejně jako dítě, které vyrostlo a teď si nepamatuje, jak si dokázalo hrát. Zkoušela jsem s tím dělat spoustu věcí, ale jakoby nic nepomáhalo. Tak jsem se rozhodla to dát k ledu. Možná mi to zas jednou půjde, ale teď určitě ne. Kdy jsem naposledy napsala něco pořádného? Nejsem už ani schopna vytvořit nějaké drabble, které má jen sto slov.
Jediné, co mě teď baví, je focení. I když jsem zjistila, že taky pro to nemám vůbec cit. S tím se asi člověk musí narodit. Ale tak co, hlavně že mi aspoň zbyla nějaká činnost, co mi trochu jde. :)
První smajlík použitý v tomhle článku. Zvláštní, že? Takhle vážná už jsem dlouho nebyla. Smutná z toho, že končí jedna etapa mého života. Ale jak jsem řekla, bohužel se to nedá oddálit. Nezvládla bych to tu vést dál. Mám co dělat, abych vůbec dokázala nějak zvládat problémy v osobním životě, který je taky momentálně dost na houby. ^^ Ale to sem nebudu zatahovat.

Co tím chtěl vlastně básník říci?
No, asi takhle. The show must go on.
Blog rušit nebudu. Občas sem asi zajdu a zavzpomínám si na starý dobrý časy. :)
Takže...
Mějte se krásně. A sněte. Nikdy nezapomeňte snít.

Lady Letty

 
 

Layout: © Lady Letty