Karamela-19.kapitola-NOČNÍ MŮRA

30. května 2009 v 16:15 | Lady Letty |  --->Karamela
A je tu Karamela....
Tak jste se dočkali. xD
Pěkné čtení. ♥


"To snad..ne!" Máma zbledla a levou rukou za sebou nahmatala křeslo, na které se rozčileně posadila. Pořád dokola četla ten dopis, jako snad nemohla pochopit význam těch slov, co tam stála nalepená z novin.
"Mami…"
"Katrin," ozval se táta. Nebyl tak bledý jako máma, ale i na něm jsem poznala, že není ve své kůži.
"Co?" zeptala se trochu unaveně, ale ani nezvedla oči od bílého papíru.
Chvíli jsme všichni mlčeli.
"Řekni to ještě jednou, znovu," pobídla mě máma, tentokrát se dívala přímo na mě, ne na vyděračův text.
"Prostě…No…Seděli jsme s Gerym na zahradě, a pak jsem uviděla nějakého člověk v dlouhým kabátě, jak strká něco do naší schránky…no a jakmile zase zmizel, tak jsem.."
"Proč si ho nezastavila?" zeptala se máma, kupodivu to však neznělo zas tak vyčítavě, spíš to byla první myšlenka, kterou mámu napadla.
"Já…" chtěla jsem se nějak bránit.
"Katrin," přerušil mě táta. "Jak toho člověka mohla zastavit?! Co kdyby jí něco udělal? Co by se pak stalo?!
"Byl tam přece Gery," vystřelila máma, jenže zdálo se, že ani ona nevěří tomu, že by mě Gery stačil v nebezpečí nějak ochránit. Při představě, že by se mi vrhl na pomoc a vyděrači dal pár facek, jsem měla co dělat, abych nevyprskl smíchy.
"No tak dobře. To je možná moc optimistický," usmála se máma, jako by mi četla v myšlenkách. I přesto, že jí cukaly koutky, oči měla vážné.
"Takže co budeme dělat?" se po chvíli téměř plačtivě. I přesto, že byla právnička, řešení problémů v našich rodině jaksi neměla v praxi.
"Především si uvaříme večeři," odpověděl táta, který zřejmě zastával názor S plným žaludkem se svět vidí veseleji.
"Já nechci. Mám žaludek úplně na vodě," zavrtěla hlavou mamka a povzdychla si.
"Já už jsem večeři měla," přiznala jsem.
Táta zklamaně pokrčil rameny a odešel do kuchyně.
"Já ..jdu asi spát," zalhala jsem. Moc dobře jsem věděla, že budu skoro celou noc koukat do stropu. "Dobrou, mami."
"Dobrou zlato." Najednou mě objala, jako by mě snad nechtěla pustit. Ale pustila mě. Odcházela jsem do svého pokoje dívajíc se na její smutný obličej.
Sotva jsem byla v posteli, uslyšela jsem jejich hádku. Ani se nijak nesnažili být tišší, jejich rozčílené hlasy byly slyšet po celém domě.
"Nechápu, proč tak hysterčíš, Katrin!"
"Proč asi?! Nějaký člověk nás vydírá a tobě je to úplně jedno!"
"Není mi to jedno!"
"Ale je! Panebože, Wille! Ty to zřejmě nechápeš!"
"Co nechápu?!"
"Nechápeš to nebezpečí! Co kdyby se, proboha, stalo něco Maryll!"
"Nebuď naivní. Někdo si z nás jenom střílí!"
"Wille, poslouchej mě. Maryllin je moje zlatíčko. Je to ta nejlepší věc, co mě v životě potkala, nejlepší věc, kterou jsem dokázala. Nikdy v životě bych sobě ani tobě neodpustila, kdyby se jí něco stalo. Nikdy!"
Potom jsem uslyšela bouchnutí dveří.

Kroky se stále přibližují. Jako bych je znala. Je to pravidelné klapaní…klapaní podpatků.
"Nesnaž se utéct," zasyčí někdo. I ten hlas znám, ale bojím se otočit. Oči mám pořád upřené k podlaze, ale vidím ten velký stín, jak se nade mnou sklání.
"Dostanu tě," mluví ten hlas.
"Ne, nedostaneš," odporuju. "Nedostaneš mě!"
"Ty víš, že mám pravdu!" zařve zuřivě Někdo.
Přede mnou je propast. Padám. Poslední, co vidím, je její úsměv.

"Au!" vykřikla jsem. Uvědomila jsem si, že jsem spadla z postele. Ne do propasti. Sakra, co to bylo za sen? Přemítala jsem v duchu. Ještě teď mi srdce splašeně bušilo, dech jsem měla zrychlený a po čele mi stékal studený pot. Se sténáním jsem se zvedla, záda mě po pádu pěkně bolela. Když
jsem se koukla na digitální budík na mém stole, zjistila jsem, že je přesně 4:00. Dobelhala jsem se do koupelny a chvíli na sebe zírala v zrcadle. Umyla jsem si obličej, abych se z té noční můry trochu probrala. Ten děsivý sen jsem si přehrávala stále znovu. Je to snad nějaké znamení? Kdo byl ten v tom snu?
Nad touto otázkou jsem dumala další dvě hodiny, bylo jasné, že už neusnu.
Rozebírala jsem to znovu a znovu, snažila jsem se z útržků nějak poskládat cestičku k vyřešení.
Klapání podpatků…
Ten syčivý hlas…
Vyletěla jsem z postele, žárovička v mozku se mi rozsvítila.
Naprosto vím, že v tom snu byla Samantha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 {Niekto} {Niekto} | 31. května 2009 v 11:56 | Reagovat

Ohhh tak to je nej. díl asi podle mně!¨ :D   ;-)

2 Lady Letty(webmaster) Lady Letty(webmaster) | Web | 31. května 2009 v 18:55 | Reagovat

{Niekto}: díky x) (pkud to tedy měla být lichotka :D )  

3 {Niekto} {Niekto} | 31. května 2009 v 19:28 | Reagovat

To mněla xD  :D

4 MrS.CoOL*CHoCoLaTe. . . § MrS.CoOL*CHoCoLaTe. . . § | Web | 31. května 2009 v 20:52 | Reagovat

Super! Konečne se neco  úplne zaújivého deje  :-)

5 MrS.CoOL*CHoCoLaTe. . . § MrS.CoOL*CHoCoLaTe. . . § | Web | 31. května 2009 v 20:53 | Reagovat

Mám novýý bloček =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty