Deník mojí mámy-12.kapitola

30. srpna 2009 v 21:25 | Lady Letty |  --->Deník mojí mámy
Takže, je tu další dílek. Doufám, že ho budete číst a něco k němu napíšete.

Setkání Jasmine s mužem-pejskařem bylo inspirováno skutečnou událostí. Já a kamarádka jsme při výletě 
potkali také postaršího pejskaře s rotvajlerem. Pochopitelně se jmenoval Ronny. A věta
"No jo, Ronny je mladej a blbej, a má rád ženský." je doslovně převedena ze skutečnosti.

Nebylo to vůbec jednoduché.
Vlastně jsem ani neměla potuchy, co mám dělat. Jak ji mám najít.
Za chvíli jsem se jenom tak bezmyšlenkovitě toulala po ulicích, které se postupně vylidňovaly. Čím víc se stmívalo, tím méně lidí jsem potkávala. Což mi přišlo divné, na takové velké město. Měla jsem za to, že se to tu pořádně rozproudí v noci. Ale co jsem mohla vědět, třeba se všichni bavily uvnitř těch obrovských budov-hotelů, kasin a klubů, které vrhaly do okolí zvláštní reflektorové světlo.
Po tom všem, co se mi dnes přihodilo, jsem se cítila jako by mě někdo přejel parním válcem. Příšerně mě bolely nohy a chtělo se mi strašně spát.
A to byl právě ten problém.
Neměla jsem kde spát.
Přece jsem jen tak nemohla nakráčet do jednoho z těch drahých hotelů a doufat, že se nade mnou na recepci smilují a dají mi jednu noc pokoj zdarma.
To určitě.
Předpokládala jsem, že se tam za jedinou noc platí dvojnásobně víc, než jsem si vůbec dokázala představit.
Zbývala mi jen jediná možnost. Spát venku jako jeden z těch bezdomovců, co chrápali v zapadlých uličkách a nebo obsadili lavičky na nádraží. Připadalo mi to tak…hrozné.
Mě, holce, kterou mlátí vlastní otec a občas ji zamkne do sklepa.
Ale stejně jsem nemohla zabránit panice, která se pomalu rozlévala mým tělem.
Nikdy jsem nespala venku. Ani pod stanem.
Když jsme měli jet se školou na třídenní výlet pod stany, mého fotra a macechu ani nenapadlo, že by mi to mohli zaplatit. Takže jsem zůstala trčet ve škole a byla nucena poslouchat látku deváťáků. Popravdě, když si to tak vezmu, ani jsem o ten výlet moc nestála. S kým asi sdílela stan? S Monique?
S nikým jsem se nekamarádila, protože nikdo se nechtěl kamarádit se mnou.
Za čas jsem si zvykla na to, že jsem stála pořád mimo.
Poslední kamarádky jsem možná měla na prvním stupni. Byly to ale takové dvě brejlaté dívenky, které se všemu hihňaly. Žily spíš ve vlastním světě, se mnou prohodily jenom pár slov. Takže se to asi nedalo považovat za kamarádství. Ale aspoň se se mnou někdo bavil.
Když pak obě odešly z pětky na gymnázium, veškerá komunikace se třídou ustala.
Monique mě začala šikanovat a tak už si mě nikdo nevšímal. Všichni raději stáli na její straně, aby si nevybrala jako oběť je. A tak se mi nakonec posmívali i oni.
Zabrala jsem se tak do svých úvah, že jsem si ani nevšimla, že jsem neúmyslně udělala kličku a došla zpátky k tomu parku.
"Do háje," zaklela jsem, ve skutečnosti však mnohem hůř.
Park zel prázdnotou, stejně jako celé město.
Očekávala bych alespoň nějaké drogové dealery nebo jiné podivné existence, ale nebylo tu ani živáčka. Zrak mi padl na osamělou lavičku. Možná, že na té samé jsem asi před dvěma hodinami seděla. Příčilo se mi to a měla jsem strach.
Ale musela jsem to udělat.
Ach jo. To jsem to dopracovala, povzdechla jsem si v duchu. Pravdou však zůstávalo, že je to stokrát lepší než "doma". Ne, milionkrát.
Ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá.

Spát na parkové lavičce bylo pěkně nepohodlné.
Věčně jsem se mlátila o dřevěné opěradlo a každou hodinu jsem se probouzela ze strachu, že by mě někdo mohl přepadnout. Chovala jsem se jako malé děcko při každém šelestu větve. Doléhaly ke mně i jiné zvuky, jako houkačka sanitky, troubení aut, drncání vlaku a hudba, avšak znělo to z hrozné dálky.
Pak jsem zase zabrala, schoulená na mém obrovském starém tričku (díky bohu, že jsem ho do batohu v tom spěchu nacpala) a pod hlavou s batohem jako polštář. Doufala jsem, že nerozmačkám hlavou ty sušenky.
Naposledy jsem se probudila brzy ráno. Cítila jsem se ještě rozlámaněji než před tím, ale aspoň, že jsem se trochu vyspala.
Východ slunce jsem moc neviděla, ale sluneční paprsky ke mně vnikaly i přes všechny ty ohromné budovy. Chvilku jsem dřepěla na místě a pořád ještě jsem se snažila vstřebat včerejšek. Stačil jeden, jeden jediný den a najednou se všechno změnilo. Najednou jsem se ocitla sama na cizím místě s jediným pitomým nápadem, o kterém jsem nevěděla, jak ho mám uskutečnit.
Rozhodla jsem se, že dojím k snídani tu bagetu. Zatímco jsem se snažila rozžvýkat už gumovou hmotu, moje myšlenky se stočily k oblíbenému Co kdyby…
Co kdybych mámin deník vůbec nenašla? Co kdybych se nekoukla do té bedny, nevzala ho a nepřečetla ho? Co bych asi dělala dneska? Asi bych vstala a trávila den s opilou macechou, kterou bych musela obskakovat a s rozzuřeným otcem, jenž by mě zbil za každou maličkost.
Takhle probíhaly skoro všechny moje prázdniny. Dopoledne jsem využila příležitosti, když opilá macecha chrápala na gauči, a toulala se se snahou nenatrefit na Monique a spol. Většinu času jsem však musela být "k službám". Vařila jsem maceše s kocovinou kafe, uklízela flašky po bytě, občas zametla a uklidila ostatní nepořádek. Jednou jsem se snažila vydrbat špinavý koberec, ale nadělala jsem na něm strašné skvrny a otec zuřil. Tomu jsem mimo jiné chodila nakupovat pivo a jídlo, jelikož nebyl ochoten dojít ani před dům, když zrovna nešel do práce.
Občas jsem se snažila ukuchtit něco k obědu, abych měla přes prázdniny aspoň jedno teplé jídlo. Někdy jsem to však zkazila a třeba palačinky jsem děsně spálila, a tak jsem si prostě namazala chleba s máslem. Otec docela hodně jedl, ale ještě více pil. Pil ráno, odpoledne, večer. Kdykoliv jsem ho vídala, v ruce svíral láhev a náruživě sál jako nějaký přerostlý kojenec. Po alkoholu býval ještě zuřivější než předtím a vyléval si zlost na nejbližším člověku-na mně. Mívala jsem pak modřiny po celém těle, což ho čas od času vylekalo a tak mě nechal aspoň pár dnů být, ale aspoň mi nadával. Vyslechla jsem si výrazy sprostší a sprostší. Se zavřenýma očima jsem poslouchala jeho slova, jež povídal "malé rozmazlené krávě". Vytvořila jsem si proti těm nadávkám neviditelný štít, avšak ne tak moc silný.
Uvnitř to stejně bolelo.
I teď jsem uslyšela hlas nějakého muže. Na okamžik jsem zpanikařila, že mě našel. Což bylo nemožné, takže jsem se zase uklidnila. Ani ten muž nevypadal na nějakého úchyláka.
Vynořil se mezi stromy s rotvajlerem a pískal si nějakou melodii.
Když spatřil mě, přívětivě se usmál.
"Dobré ráno! Vy jste nějaké ranní ptáče, zlatíčko!" Choval se upřímně mile, ale stejně jsem sebou trhla při oslovení zlatíčko. Kdo mohl vědět, jestli se na mě v příští minutě nevrhne?
"Ehm, jo," zachroptěla jsem, hlasivky jsem ještě po ránu neměla rozcvičené. "Už mi nešlo spát a tak jsem se šla projít," plácla jsem.
"Aha," přikývl. "No, to Ronny si taky usmyslel, že se chce projít." Ukázal na psa, který se mi otřel o nohy a olíznul je. Muž se znovu usmál.
Trochu nejistě jsem mu úsměv opětovala.
"No jo, Ronny je mladej a blbej, a má rád ženský," podotknul. Znovu jsem se usmála.
Po chvíli se muž rozloučil.
"Tak se mějte, ranní ptáče!"
"Nashledanou," odpověděla jsem a ještě se za ním dívala, jak mizí za dalšími stromy.
K odchodu jsem se zvedla i já.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *Arphodyt* *Arphodyt* | Web | 31. srpna 2009 v 15:02 | Reagovat

úžasný!!Nech už ji najdee xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty