Deník mojí mámy-7.kapitola

5. srpna 2009 v 19:06 | Lady Letty |  --->Deník mojí mámy
No, nějak jsem se zase do tohohle příběhu "dostala". x)
Což je dobře, protože tu máte další díl x)
Děkuju za všechny komentáře, ty u minulého dílu mě moc potěšily a motivovaly, abych zase dopsala další kapitolu.
Tentokrát je to sedmá.
Takže čtěte x)

Oblečení jsem rychle naházela v nepřehledném chumlu do mého starého baťohu ze čtvrté třídy. Na malou chvíli mě pohltila nostalgie. Nepamatuju si, že by se ke mně v tu dobu otec choval hnusně. Nesjpíš byl ještě milý. Jako na mámu.
Trhla jsem sebou a přemítala, co mi ještě chybí. Samozřejmě, byly to peníze.
Přemítala jsem, kde bych se asi tak, sakra, mohla za pět minut sehnat.
Prohrabala jsem celou skříň, prohledala kapsy u oblečení ve sladké naději, že tam najdu alespoň pár zapomenutých mincí. Ale nic tam nebylo. Totálně nic.
Zřejmě to mělo skončit dříve, než to vůbec začalo.
Náhle mě osvítila myšlenka, že by snad v otcově kabátu…
Vykradla jsem se na chodbu. K mému štěstí otec hlasitě chrápal u televize, vedle něj se válelo několik hnědých skleněných flašek.
S odporem jsem natáhla ruku a sáhla do kapsy fotrova roztrhaného kabátu (nebo snad bundy?). Ano! Bylo tady pár drobných i papírových. Šťastně jsem si je skryla do dlaně a vrátila se zpět do pokoje. Mohla jsem ještě něco potřebovat…?
Najednou jsem uslyšela jakési zavrčení.
No to snad ne! Že by se otec probudil? Co když se sem přijde podívat? Co když uvidí můj batoh a jeho peníze? Co když…?
Musela jsem jednat.
Vystřelila jsem jako šipka z postele, batoh jsem si v letu přehodila přes záda.
Sotva jsem v předsíni otevřela dveře, uslyšela jsem ho z kuchyně.
"Co tam děláš, ty rozmazlená náno?"
Měla jsem mu odpovídat? A když jo, tak co? Že nic, to jen větříček?
Nemohla jsem tu dál zůstávat, s každým nadechnutím a vydechnutím jsem ztrácela vteřiny náskoku.
Rychle jsme vyrazila ze dveří, nenamáhala jsem se zavřít. Zaslechla jsem za sebou těžké dupání, které bezpochyby patřilo otci.
Letěla jsem po schodech, pořád dolů.
Srdce mi po pár vteřinách běhu začalo splašeně bít, tričko se mi lepilo na tělo. Nevěděla jsem, jestli to bylo z mé špatné kondičky nebo ze strachu. Víc jsem se přikláněla k té druhé variantě, zvláště když za mnou otec začal něco řvát.
Znělo to jako "ty malá zasraná krávo". Dovedla jsem si představit, co by následovalo, kdyby mě opravdu chytil a tak jsem ještě zrychlila, i přesto, že mi tep už dávno přelétl přes normální hodnoty.
Konečně jsem byla před domem, ale stále jsem uháněla.
Venku bylo těžší běžet, můj výkon značně oslabovalo letní parno.
Zaběhla jsem za roh ulice a tam jsem se na malý moment zastavila, abych se vydýchala.
A pak mi zatrnulo.
Spatřila jsem Monique, jak kráčela po chodníku, následována jejími kamarádkami a několika kluky. Z jejího povýšeného úsměvu a její chůze, při které kroutila zadkem jako nějaká káča, se mi zvednul žaludek.
Ach, panebože.
Hrozný, hrozný, hrozný otec nebo strašná, strašná, strašná Monique?
Volba rozhodně nebyla lehká a ta blonďatá kštice se už nebezpečně blížila.
Třeba když kolem ní projdu, možná si mě nevšimne. No jasně, to bude nejjednodušší. Tvářit se jakoby nic, dívat se jinam.
Odhodlaně jsem vykročila proti té partičce a snažila se vypadat nenápadně. Začala jsem v duchu jásat, když si mě nevšimla. Vypadám opravdu nenápadně!
"No to snad není možný! Naše malá Jasminečka!"
Ach ne. Zastavila se vedle mě a naoko ohromeně na mě zírala. Takže nejsem nenápadná, jenom jsem si to myslela.
Jdi dál, nabádala jsem se v duchu. Ale jako na potvoru mi nohy ztvrdly na místě, odmítajíc jakéhokoliv dalšího pohybu. Už zase. Začínám Monique podezírat, že má nějakou čarovnou moc mě vždy proti mé vůli zastavit.
"Kam to jdeš, ty náš malej usmrkanče?" ptala se s sarkastickým úsměvem.
Tentokrát jsem byla nucena pohlédnout jí do tváře, protože se postavila přímo přede mě.
"Asi zdrhá před tatínkem, protože jí chce nabančit za vysvědčení," ozvala se jedna z jejích kamarádek. Chtěla jsem něco odseknout, ale nevydala jsem ani hlásku. A navíc, ona to pravda zčásti byla. Takže jsem zůstala mlčet jako zařezaná a nadále vzdorovat poznámkám a posměchu téhle bandy.
"Vážně? Je to tak, Jasminečko?" otázala se mě Monique a povýšeně otevřela svoji pusinku, natřenou silnou vrstvou růžové rtěnky.
"Ne," zamumlala jsem.
"Tak kam jdeš? Chceme to vědět! Máme o tebe starost! Abys třeba nezabloudila," řekla ironicky a zvonivě se zasmála, čemuž následovala další salva smíchu ostatních.
"To tě nemusí zajímat," odsekla jsem. Ty jedna káčo, dodala jsem, ale už ne nahlas.
"Ale mě to zajímá. No, dobře už nebudu vyzvídat," rozesmála se znovu.
Tak už běž! přikazovala jsem jí telepaticky.
Ale nefungovalo to. Mělo to dokonce opačný účinek.
"No ne, proč sebou táhneš ten batoh? Ty vážně zdrháš?" zeptala se mě a začala si mě obcházet jako nějaká šelma, která si prohlíží svůj úlovek.
"No vidíte, měla jsem pravdu," zazněl zase hlas té její kamarádky.
"Zmlkni, Amando," okřikla ji Monique. Po očku jsem kouknula na stranu a snažila se najít v té bandě Amandu. Bylo hned vidět, která to je. Stála uprostřed a tvářila se docela ohromeně, ale nic neříkala. Vzhledem k tomu, že vypadala přesně jako klon Monique, ji muselo zřejmě překvapit, že se k ní takhle chová.
"A co je uvnitř?" nadzvedla obočí Monique a zase si mě obešla, aby mohla dosáhnout na batoh.
"Nech to být," okřikla jsem pro změnu ji, ale vyšlo z toho něco mezi zamumláním a pískáním myši. Stejně si z toho nic nedělala.
Prostě mě dokonale ignorovala a natahovala se po batohu. Bylo mi jasné, že nesmím dopustit, aby rozepnula ten sakramentský zip.
Prudce jsem se otočila, až jsem ji bouchnula batohem do obličeje. Monique se trochu zakymácela. Postřehla jsem, že je docela překvapená tím náhlým útokem. Překvapení ale za vteřinu vystřídala zlost. Zbrunátněla a rozkřikla se na mě.
"Co to mělo bejt, ty malá usmrkaná huso?!" No, neřekla to přímo takhle. Malý moment jsem se divila jejímu obsáhlému slovníku.
Potom mi došlo, že bych se měla vypařit. A hned.
Přinutila jsem se ke běhu, naštěstí už mě nohy poslouchaly a tak jsem sprintovala a sprintovala, dokud jsem si nebyla jistá, že mě už nemůžou dohonit a zpřerážet mi ruce nebo nohy.
Na tělocvik jsem dobrá nikdy nebyla, ale teď jsem litovala, že jsem někdy trochu víc netrénovala. Trochu jsem se zděsila, když jsem se zahlédla ve výkladní skříni nějakého obchodu. Po čele mi stékaly kapičky potu a v obličeji jsem byla rudá jako rak.
"Drahoušku? Není vám nic?" uslyšela jsem za sebou čísi hlas. Když jsem se otočila, spatřila jsem nějakou babičku s taškou na kolečkách.
"Ne, ne, děkuju, jsem v pořádku," zalhala jsem a pospíchala pryč.
Potřebovala jsem se dostat na nádraží.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Simush Simush | Web | 5. srpna 2009 v 19:34 | Reagovat

Perfektné, tá Monigue sa mi nepáči :(

2 Lady Letty(webmaster) Lady Letty(webmaster) | Web | 5. srpna 2009 v 19:37 | Reagovat

Simush: nevím proč, ale vždy mám sklony k tomu, abych do toho příběhu nějakou mrchu udělala xD

3 Any* Any* | Web | 5. srpna 2009 v 23:24 | Reagovat

tak to je mazec  :-D  písej písej pokráčko  :-)  :D

4 Neela Neela | Web | 6. srpna 2009 v 12:00 | Reagovat

Pěknej díl x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty