Deník mojí mámy-8.kapitola

11. srpna 2009 v 14:02 | Lady Letty |  --->Deník mojí mámy
Tahle kapitola je tak trochu o ničem, ale aspoň trochu pochopíte předchozí dva díly-i když předpokládám, že už vám to došlo x)
Takže pěkné čtení ♥

Nastoupila jsem do vlaku a doufala, že mě nevyhmátne revizor.
Lístek na vlak jsem si totiž nekoupila. Málem jsem dostala infarkt, když mi slečna za okýnkem sdělila cenu. Proto jsem se raději vypoklonkovala s tím, že jsem si vlastně spletla vlak a že ještě musím zavolat domů. Lidi na mě divně koukali, jako bych byla nějaký exot, který vlastně neví, jestli si koupit lístek nebo ne.
I teď jsem trochu nervózní. Co budu dělat, jestli vážně ty lístky přijde někdo zkontrolovat?
Mohla bych předstírat, že jsem ho ztratila.
Na to by mi neskočili, samozřejmě.
Pohledem jsem zkoumala, kde jsou nějaká volná místa. Neměla jsem moc na výběr. Buď jsem si mohla sednout vedle nějakých kluků, kteří se zaujatě bavili o počítačích a autech, nebo vedle chrápající stařenky. Na místo u rodiny s uřvaným pětiletým frackem jsem snad ani nepomýšlela.
Nakonec jsem si sedla vedle té babičky. Koneckonců, když spí, nebude mě zbytečně rušit.
Vyhlédla jsem z vlaku a koukla se na hodiny na nádraží.
Půl třetí.
Co asi dělá můj otec? Shání se po mě? Běhá rozčileně po městě ukazuje lidem mou fotku(i když, nevím kde by ji sebral)? Anebo se vrátil k televizi a zase nasává?
Vzhledem k tomu, že nikdo nehulákal moje jméno a lidé se na mě nedívali způsobem tebe-jsem-někde-viděl, bylo pravděpodobnější to druhé.
Docela jsem se uklidnila, ačkoli mi stále hrozilo nebezpečí, že mě z tohohle zpropadeného vlaku vyhodí.
Ale jelikož jsem na hrozby a nebezpečí byla už zvyklá, dařilo se mi vrátit můj srdeční tep do normálu.
Vlak se pomalu rozjel a já jsem nastavila hlavu k otevřenému oknu.
Vítr mi rozehnal vlasy do stran a odhalil světu moje bílé čelo, které jsem většinou měla schované pod mou hustou hřívou.
A teprve teď, jakoby mi svěží vzduch nahodil mozek do provozu, jsem se trochu zhrozila.
Co to vlastně dělám? Jaká bude šance, že mámu najdu? Třeba se už přestěhovala. Nebo…nebo…Ne. To ne. Nemysli na takové věci.
Jenže, jaké možnosti jsem měla?
Jaký význam měl nějaký úlet nebo chyba na můj strašný život? Co jsem mohla ztratit?
Bylo toho opravdu málo.
Ta naděje, že uvidím svou skutečnou mámu, mě poháněla, osvobozovala od starostí a působila mé rozhodování snadnějším a samozřejmějším.
Věděla jsem, že se tím možná leccos změní a právě proto jsem byla odhodlaná vlítnout do toho po hlavě.

Otevřela jsem oči a zamžourala.
Zřejmě mě ukolíbalo drncání vlaku a já usnula.
Za tu dobu se vlakem prostřídalo mnoho cestujících, vedle už dávno neseděla pochrupující stařenka a ticho nerušil malý uřvaný capart se svou rodinou.
Teď tu sedělo jen pár lidí, vagon byl bezmála prázdný.
Všimla jsem si jaké dámy v naprosto příšerném křiklavě zeleno-růžovém tričku, která něco povídala svému psovi na klíně.
"No tak broučku. To bude dobré. Nemusíš se tolik třást," zaslechla jsem její hlas. Popravdě, být já tím psem v jejím objetí, tak bych se třásla taky.
Přesně jsem si neuvědomovala, kde jsme. Co když jsme už Woodland přejeli?
Ale ne. Určitě ještě ne.
Jenže ta otázka mě nahlodávala tolik, že jsem se odhodlala někoho zeptat.
Otočila jsem se na nějakého chlápka, který za mnou četl noviny, proplešatělou hlavu do nich zcela zabouřenou.
"Promiňte," oslovila jsem ho.
"Lístky, prosím," ozvalo se a já strnula.
Panebože. Revizor.
Srdce začalo tlouct rychleji a rychleji.
Co mám dělat? Mám se vyplížit do jiného vagonu? Nebo vyskočit z jedoucího vlaku?
"Váš lístek slečno," zazněl nade mnou jeho hlas.
Zatočila se mi hlava.
"Ji…jistě," koktala jsem a začala se přehrabovat v malé kapse batohu. Ach jo. Musela jsem se uchýlit k zoufalému kroku.
"Vždyť tady…vždyť tady byl," mumlala jsem.
"Prosím?" zeptal se revizor.
"Chci říct, že před chvilkou…před chvilkou jsem ho sem dávala," blekotala jsem ne příliš přesvědčivě. Bezradně jsem ukazovala na batoh.
"Před chvilkou…jste ho tam dávala" opakoval, z jeho tónu mě mrazilo.
Nemusela jsem ani zvedat hlavu, abych věděla, že se na mě všichni dívají.
"Př-přesně tak," přitakala jsem pisklavě. Panebože.
Najednou vlak s trhnutím zastavil. Zastavil.
"Já musím jít," řekla jsem najednou a rychle se zvedla.
"Moment!Ukažte mi váš lístek!" div ne zakřičel.
Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si.
Odstrčila jsem toho příšerného chlapa a za údivu všech cestujících jsem bleskově vyplula z vagonu.
Na poslední chvíli, dřív než se ta drncající věc rozjela a dřív než mě revizor stačil chytit, jsem vyskočila ven.
Běžela jsem podchodem jako o závod, stále mě svíral ten palčivý strach.
Ale jakmile jsem se vynořila na druhé straně a spatřila, jak se vlak pomalu odlepuje z místa a rozjíždí se, všechno ze mě spadlo.
Viděla jsem ohromené tváře, které na mě zíraly z oken.

A zničehonic jsem se nemohla ubránit vítězoslavnému úsměvu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simush Simush | Web | 11. srpna 2009 v 16:22 | Reagovat

Ju supeeeeeer

2 Any* Any* | Web | 12. srpna 2009 v 1:00 | Reagovat

mazeeec 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty