Deník mojí mámy-9.kapitola

13. srpna 2009 v 20:42 | Lady Letty |  --->Deník mojí mámy
Už devátá kapitola DMM. Doufám, že se vám bude líbit.
x)


Fairville, hlásila obrovská nádražní tabule.
V životě jsem o tomhle městě neslyšela, ale zřejmě mi bylo souzeno, abych ho poznala.
Avšak nehodlala jsem ho poznávat tak dopodrobna, vlastně jsem se snažila z něj co nejdříve vypadnout.
S pevným odhodláním, že tentokrát si lístek koupím (podruhé se mi z vlaku vyskakovat vážně nechce), jsem vyrazila zjistit, kdy jede další spoj do Woodlandu.
Další vlak jede…2.7 v 9:30 z prvního nástupiště. A pak další v 16:05.
Hurá! Počkám jenom čtvrthodinku a pojedu dál!
Takže hned si dojdu koupit lístek....
Počkat.
2.7… Co mi na tom tak nesedí?
Panebože. Já jsem pitomá.
Druhého je zítra. Další vlak do Woodlandu jede zítra.
Pomalu mi začínalo docházet, co to znamená. Zděšení mě začínalo tisknout jako obrovský svěrák, políval mě studený pot a myšlenky pořádaly v mé hlavě maraton.
Co tady do zítřka budu dělat? Kam půjdu?
A co sis myslela? ozval se tichý hlásek. Že to všechno půjde ohromně jednoduše a že hned dneska najdeš svou opravdickou mámu a že si padnete do náručí?
Popravdě, ano, myslela.
Tak dobře, přemýšlej. Určitě musí existovat nějaká možnost…
"No tak pospěš si!!" popoháněla starší dáma zřejmě svou dceru.
"Mami, nešil. Ten autobus jede za půl hodiny," odvětila jí dívka v červeném tričku.
Autobus! No jasně!
"Jede ten autobus do Woodlandu?" vykřikla moje pusa dřív, než jsem jí stačila zarazit.
Obě se zastavily a pohlédly na mě jako na zjevení.
"Ne, holčičko. My jedeme na opačnou stranu," odpověděla ta žena s falešným úsměvem.
"Ale můžeš jít s námi a podívat se na jízdní řád," nabídla mi dívka. Její matka měla co dělat, aby si úsměv udržela. Její dcera se na mě vlídně usmála a pokynula mi, abych šla za nimi.
Trochu ohromeně jsem je následovala, protože jsem si byla jista, že mě nějak odbudou a budou klusat dál. No, řekla bych, že ta dáma by to nejraději udělala.
Připojila jsem se tedy k dívce s červeným tričkem. Stejnou barvu měly i její vlasy, protkané oranžovými melíry. Mohla jsem na nich oči nechat.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě vesele. "Já jsem Annie."
"Já jsem Jasmine," zahuhňala jsem. Nebyla jsem zvyklá, že by se se mnou dával někdo takhle do řeči a takovýhle milým způsobem. Ostatně na přívětivé chování jsem nebyla zvyklá.
"Jé, Jasmine! To je krásný jméno. Já bych se taky chtěla jmenovat nějak zajímavě, třeba Cheryl nebo Tammy a tak," šveholila Annie. Pak ztišila hlas.
"No jenomže moje matka trvala na takovýmhle obyčejným jménu. Annie. Prostě hrůza," koulela očima a pokukovala po matce, která rázovala několik metrů před námi.
"To jo," přitakala jsem, protože jsem nevěděla co říct..
"A vůbec, moje matka je strašně staromódní a konzervativní a hrozně přísná. Je učitelka," sdělovala mi dál utrápeně Annie. Byla jsem v pokušení se jí zeptat, jestli takhle na potkání vypráví každýmu o sobě a své matce, ale neudělala jsem to.
Místo toho mi vyklouzl jiný dotaz.
"Ehm…to tě nechala si takhle obarvit vlasy?" Annie se zvonivě rozesmála.
"Ne! Dřív jsem měla takový ten děsně nudný myší odstín, ale pak jsem se jednoho dnes sebrala a došla si ke kadeřnici. Moje matka dostala málem infarkt, když mě viděla. Ale co mohla nadělat, že jo?"
"Asi nic. Ale náhodou…sluší ti to," pochválila jsem ji.
"Dík," sotva neznatelně zčervenala. "Ty máš taky hezky obarvený vlasy."
"Nejsou obarvený," usmála jsem se.
Annie vykulila oči. "To je tvoje původní barva? Ty jo! Totiž, moc lidí s tak černými vlasy neznám," zahihňala se. Pokrčila jsem rameny.
Byly jsme tak zabrané do hovoru, že jsem si ani nevšimla, že už jsme vyšly ven a blížily se k autobusové zastávce.
"A kolik ti je?" vyzvídala dál Annie.
"Bude mi čtrnáct," přiznala jsem popravdě.
"Fákt? Vypadáš na víc. Mě už bude za tři měsíce patnáct," pochlubila se.
Dorazily jsme na zastávku, matka Annie začala studovat jízdní řád. Pak se obrátila ke mně, když si všimla, že ještě stojím vedle její dcery.
"Měla by ses kouknout na druhou zastávku, holčičko," prohlásila. Přísahala bych, že se dokonce ušklíbla.
Uposlechla jsem ji (kupodivu jsem se přemohla a nevyplázla na ni jazyk) a přešla silnici k zastávce na opačné straně.
Očima jsem hledala v řádu vhodný autobus.
Hm….
Za hodinku je tu!
V duchu jsem jásala.
"Jede?" křikla na mě Annie.
"Jo!" zavolala jsem zpátky rozzářeně. "Za hodinu!"
"Tak já si jdu sednout k tobě!" Její matka si odfrkla a něco jí pošeptala. Ann zvedla oči v sloup a něco jí řekla.
Přeběhla ke mně a dřepla si na lavičku, což jsem udělala taky.
"A kam máš vlastně namířeno? Woodland, jo?" zamžikala na mě.
"Jo. Já…totiž….já tam jedu za příbuznejma," řekla jsem a v podstatě to byla pravda.
"Aha. Rodiče se tě potřebujou zbavit," zauvažovala se smíchem. Na to jsem už nic neříkala.
"A co ty a mamka? Kampak?" zeptala jsem se pro změnu já.
"Mamka," zopakovala to a znovu se zaculila. "Tenhle výraz mi není moc známej."
Zasmála se a pokračovala.
"No, my vlastně máme navštívit její sestru. Ach jo. Jsou si podobné jako vejce vejci. To bys měla vidět! No a mají takový pošahaný zvyk, že musíme jezdit na narozeniny její dcery. Vlastně je to takový setkání lidí, kteří mají stejnou krev," zazubila se. "Ale ta její dcera je docela fajn. Jmenuje se Alex. Kdybychom se viděly častějc, byly by z nás určitě velký kámošky."
"Aha," přikývla jsem.
Potom jsem chvíli mlčely, ale Annie zřejmě ticho moc nesvědčilo, takže ho vyplnila svým pískaním.
"Znáš to?" otázala se a zapískala melodii znovu.
"Ne," hlesla jsem.
"To je škoda. Je to naprosto úžasná písnička od-"
"Annie! Už to jede!" zakřičela najednou její matka. Spatřila jsem autobus, jak se líným tempem blíží k nám.
"Jejda. Už budu muset," řekla Annie.
A pak vytáhla z kapsy propisku a blok ve tvaru srdíčka, odtrhla papír a něco na něj rychle načmárala.
"Kdyby sis potřebovala pokecat, tak brkni. Budu moc ráda, když se mi ozveš!" usmála se na mě a vtiskla mi papírek do dlaně. Bylo na něm její číslo.
Rychle vstala a utíkala za matkou.
"A ráda jsem tě poznala, Jasmine!" zvolala ještě.
Autobus zastavil a ony v něm zmizely dřív, než jsem stačila mrknout okem.

A za chvíli byla Annie pryč.


A teď jedna otázka na zavaření vašich mozkových závitů xD
  • Nevšimli jste si něčeho zajímavého?
Pro toho, kdo první zodpoví tuto otázku správně, dokonce stvořím diplomek xD

Mějte se hezky!

Lady Letty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neela Neela | Web | 16. srpna 2009 v 11:41 | Reagovat

Něco zajímavého xD Ale nevim zda-li to bude dobře xD
Ty píšeš ještě jeden příběh "Narozeniny" s dívkou Alex,a tady je taky Alex co má narozeniny xD A jedou za ní příbuzný..."takové to obrovské setkání lidí se stejnou krvi"
Chápeš mě,že? xD x)
Jinak pěknej díl x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty