Tohle období je tak...divné. Nesnáším ho.
Hodně spím. Hodně přemýšlím. Hodně pláču.
Připadám si zase tak zranitelná jako vždycky v těchto situacích. Vlastní myšlenky mě týrají...
Když jdu po ulici, mám pocit, jako by všichni okolo mě byli šťastní, jenom já ne. Což je samozřejmě blbost, ale tenhle pocit prostě neovládnu. Všichni jsou najednou hezčí, lepší, šťastnější...Chm. Neříkám, že jsem někdy měla vysoký sebevědomí, tohle je už však kapku zoufalý.
Snažím se dohnat učení, které se mi nakupilo za ty dva týdny absence, ale moc mi to nejde. V hlavě musím mít snad nějaký blok. Hodinu koukám do sešitu a pak stejně nic nevím. Hrozně mě to frustruje. Momentálně tu vedle mám položenou učebnici z literatury, jenomže při představě, že si z toho zase nic nezapamatuju a že jsem zase pozadu, za ostatními, ztrácím veškerý elán do učení.
Ale naučit se to prostě musím, protože mám hodně zameškáno a je mi neustále předhazováno, že z toho nevyjdu jen tak. Aha, ty budeš asi dělat zkoušky, co? Hmm, to je smůla. Bla bla bla. Ještě víc mi to ulehčujte.
Hah. Možná je přeci jenom se mnou něco špatně. Poškozenej výrobek nebo tak nějak.
Jaktože někdo proplouvá tím životem docela jednoduše a někdo zase ne? Je v tom nějaká spravedlnost?
Jo, jasný. Bojuj. Vždyť přece nemáš žádnou vážnou nemoc (až na tu, která se mi pořád opakuje, až na tu, díky níž je mi už pach nemocničních chodeb tolik známý a která přispívá k tomu, že je všechno na houby)! To bych ráda. Možná to zvládnu. Ale teď ne.
Až se s tím smířím, tak možná. Až mi dojde, že bych tím měla přestat otravovat ostatní. Až mi slzy v koutcích očí zaschnou a hořkost ze mě zmizí. To chvilku potrvá.
Taky mě mrzí, že to vlastně nezajímá několik lidí, od kterých bych to zrovna nečekala...Asi je jim naprosto ukradený, co se mnou je. Tak proč ne, že jo. To je dobrý. Já se s tím nějak vyrovnám. Především si přestanu pokládat ty hloupé otázky, co pro ně znamenám.
Ostříhala jsem si vlasy. Zpočátku mi ten krátký sestřih přišel docela roztomilý, ale teď už moc ne. Stýská se mi po mých řídkých cancourcích až na záda. Hm. Možná si je obravím na červeno, jako už jsem to jednou měla. Chce to prostě změnu. Jako bych chtěla začít znova, být někým jiným...
Ale vím, že s novou barvou vlasů budu pořád ta samá, jako jsem teď. Škoda. Co se dá dělat.
Jednou otřu slzy a půjdu dál. Doufám.
L.
P.S: Tenhle článek v případě potřeby ignorujte. Třeba ho zase smažu. Prostě jsem se potřebovala někam vypsat.
