Panenky

12. ledna 2012 v 17:08 | Lady Letty |  - - ->Jednodílné
Už mě to ale opravdu štve.
Sotva přijdu po prázdninách do školy, nastydnu a nakonec skončím zase v posteli s angínou. Ach jo. Bohužel s tím ale nic nenadělám. Jen mě pořád nebaví si říkat: "Bude líp" protože to nějak nefunguje. Krk mě pořád bolí, nálada je na bodu mrazu...Zkrátka není mi zrovna nejlépe, ale už jsem trochu ve stavu, kdy můžu něco dělat...tak jsem konečně dokončila rozdělanou povídku (a že mi těch rozdělaných v počítači leží hodně!). Upozorňuju, že je docela psycho...no, nedivím se, může za to má temná nálada. Ale proč ne. Podle mě by byla škoda jí schovávat. ;)

L.

P.S: Je pro mě hrůzostrašné podepisovat fotky v malování, protože na noutbuku nic jiného nemám -.- Můj zlatý Photofilter! 0.o *brečivý smajlík*


Utrhané hlavy. Odřené obličeje. Vytrhané vlasy. A modré oči barvy pomněnek, jakou můžou mít jen panenky.
Válely se všude kolem ní, části jejich těl, poházené ruce a nohy na šedém koberci. Nepřítomně se jim dívala do tváří s andělským úsměvem, tak nepřirozeným, až měla pocit, že z toho zešílí.
Jen masky, masky, masky, honilo se jí hlavou. Lež, samé lži! Zavřela oči, srdce jí tepalo v hlavě vzteky, bezmocí, zoufalostí.
Přes rozmlžené vzpomínky zjišťovala, proč zničila všechny ty panenky. Možná, že se jí ty němé, ďábelské hračky vysmívaly. Smály se jejímu osudu, ukazovaly na ni buclatými prsty. Šeptaly jí svými pohledy, že to ony jsou dokonalé, ona ne. Že ona je jen beznadějná troska.
Tak proto je chtěla potrestat.
Rychle jim trhala hedvábné bílé šatičky, látka pod jejíma rukama uspokojivě rupala a praskala po obvodu. Z nádherného ošacení zbyl jakýsi cár s vytahanými nitěmi. Potom se vrhla na jejich těla. Dřela porcelánovou kůži o koberec, škrábala obličej dlouhými umělými nehty a oddělovala končetiny
"Já vám ukážu," syčela rozzlobeně. "Já vás zbavím té vaší krásy. On vás ten úsměv přejde." Vyrvala chuchvalce hnědých vlasů a poházela je okolo panenek.
"Tak co? Jak se vám to líbí?" smála se chraptivě. "Podívejte se. To vy jste trosky, ne já." Modré oči však stále zíraly na ni, ne vyčítavě nebo ublíženě, ale výsměšně. To ji přivedlo ještě k větší nepříčetnosti, a tak dokonala své dílo úplně. Nechala kutálet jejich hlavy po zemi a kopala do nich. Neskutečně si přála, aby ten úsměv zmizel. Nic jiného ji v tu chvíli nezajímalo.
Teď tu seděla v klubíčku, objímala si nohy a houpala se ze strany na stranu.
Vztek ji pomalu opouštěl. Na jeho místo vstupovala černá, zoufalá prázdnota. Najednou nevěděla, co má dělat.
Rozlepila víčka a přes zamlženou oponu, utkanou ze slz, na ně pohlédla. Klouzala pohledem po rozervaných tělech. V mozku jí vířily miliony myšlenek, které se marně snažila pochytat a uspořádat.
Stejně nakonec měly pravdu, že? napadlo ji náhle. A já jim to nevěřila. Jsem troska. Ošklivá, nedokonalá troska.
Otřásla se tichým pláčem. Slané krůpěje se rozutekly v cestičkách po jejích líčkách a padaly jí na kolena. Vzlykala čím dál tím hlasitěji. Jakoby se dožadovala pozornosti, volala o pomoc. Najednou si připadala jako malá holčička, která potřebuje pochovat. Toužila, aby jí někdo setřel slzy, objal jí. Ale bezútěšně prázdný pokoj jí připomínal, že je sama.
"Prosím," vzdechla do ticha suchými rty. Měla pocit, že se žíznivá plahočí pouští a zároveň se topí v hlubokém oceánu. "Prosím…přijď…nenech mě…" …spadnout dolů.
Doplazila se k hlavním dveřím, nechávajíc tu spoušť umělých mrtvolek za sebou.
Snad naivně věřila, že uslyší ťukání. Ale nic se neozývalo, slyšela jenom vlastní zrychlený dech a splašené bušení srdce. Zkusila se postavit. Hlava se jí několikrát zamotala, ale nespadla. Chytila se kliky a chviličku oddechovala, snažila se uklidnit.
Pak teprve otevřela dveře a vykročila nejistýma nohama na studenou chodbu. Průvan ji přiměl udělat pár kroků dozadu. Dlouhé, kaštanové vlasy, které si v návalu vzteku celé pocuchala, jí učesal dozadu a usušil zbytky slz na bílých tvářích.
Bez pantoflů, jenom v ponožkách jí to na čerstvě vytřené podlaze klouzalo, dělalo jí potíže udržet bezpečný a rovný krok.
Poněkolikáté jí to podjelo. Aby zachovala rovnováhu, instinktivně máchla pažemi dopředu. Jako by hledala něco, čeho se může chytit.
Ale nedoufala, že by tam něco takového bylo. Proto ji tolik překvapilo, když ruce našly pevný bod a zabořily se do něj. Připomínalo to něco měkkého, teplého.
Než si to uvědomila, pevný bod se přesunul a kolem pasu jí chytily čísi ruce.
"Jste v pořádku?" zazněl nad ní tichý, starostlivý hlas.
Když zvedla pohled, spatřila mužský obličej a v něm pár pomněnkových očí, které se na ní tázavě upíraly. Usoudila, že měkká věc byla látka jeho olivově zelené mikiny.
"Jsem," zmohla se na krátké přikývnutí.
"Nezranila jste se? Nepotřebujete pomoct?" otázky padaly jako meteority. Nevěděla, jestli jí to je příjemné. Ale celou tu dobu věřila, že ji někdo zachrání. Nebo snad ne? Chtěla pomoct.
"Možná…Trochu mě bolí levá noha," zalhala. Přece se nevrátí do toho bytu, kde leží drobné, smějící se mrtvolky.
"Potřebujete do nemocnice?"
"Zas tak vážné to nebude," zavrtěla hlavou. "Snad jenom, kdybyste měl nějaké obvazy."
"Samozřejmě. Mám byt o patro níž." Modravé zraky se do ní krátkou chvilku vpíjely. Usmál se. "Ukažte, pomůžu vám."
Šli pomalu chodbou, ona se pokoušela předstírat kulhání.
Letmo se podívala dolů přes zábradlí. Sedm pater se jí zdálo najednou hrozně vysoko.
"To bude dobré," konejšil ji muž, když sebou mimoděk cuknula.
Nic nebude dobré, zašeptaly za ní náhle hlasy panenek. Jejich syčivý smích podlezl škvírkou dveří a táhnul se chodbou jako duch. Bylo to jako kletba, která se jí už navždycky bude pronásledovat.
Nic nebude dobré! uslyšela znovu. Trosko.
Pohlédla na zábradlí a pak muži do obličeje. Jeho úsměv se jí najednou zdál vysměvačný, ďábelský. A modré oči-…modré oči se podobaly těm panenkovským.

A tak se rozhodla, že ho rozbije také.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caddy Caddy | Web | 12. ledna 2012 v 18:19 | Reagovat

Uff... To je zas jednou depresivní! Pořád jsem tak trošku doufala, že pře krutý začátek to skončí dobře, ale asi by to tak nešlo, bylo by to příliš neskutečné... To víš, já jsem na ty dobré a šťastné konce ;-) Každopádně ty máš prostě dar - umíš tak barvitě a krásně popisovat!!! Ať už nálady, pocity nebo vzhled, prostě to umíš...

Je mi líto, že se cítíš blbě :-( Já jsem teď taky doma, ale už mi je líp. Už se jen děsím těch povinností a testů, které mě čekají, až přijdu v pondělí do školy :-(

Tak teď, když jsi doma a máš trochu času navíc, zkus napsat nějaké nové drabble, budeme všichni rádi ;-) Ne, promiň, vím, že je blbý tě takhle do toho nutit, sama nesnáším, když mě někdo popohání a já nemám chuť psát... Takže jak chceš :-)

2 Kerttu Kerttu | 12. ledna 2012 v 20:09 | Reagovat

Jó, tak tohle je hodně povedený! Přesně můj styl tohle, četla jsem si to celkem asi pětkrát, protože se mi to strašně líbí :) Fakt se mi to strašně líbí, dokážeš to prostě nádherně popsat všechno :) Super. :)

3 Nameless Nameless | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 21:11 | Reagovat

O víkendu si to určitě přečtu. Mimochodem, můžu ti doporučit FastZone Photo resizer. Umí podepsat nebo změnit velikost klidně i několika fotkám najednou a myslím, že je free. :) Kdyžtak to můžeš zkusit.

4 Maka Maka | Web | 13. ledna 2012 v 21:54 | Reagovat

Wow, tak jsem sem k tobě náhodou natrefila znova a zase na skvělou povídku! Tleskám, je boží. Dle mého vkusu, nádherně vystihující a přesto úderně krátká. Klobouk dolů! ^w^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Layout: © Lady Letty