Malý svět velkého snílka - Články

10. týden (30. 4. - 6. 5. 2012)

Fri, 18 May 2012 21:18:15 +0200

Fotka: Rotunda, Výstaviště Brno. Viz nekonečně dlouhý výkec o Animefestu 2012 :D

10. týden? Cože, už? Páni, vůbec se mi tomu nechce věřit.

Každopádně, desítka je takové hezké kulaté číslo a tenhle týden opravdu hezký byl.

Nechuť z pondělka se zrušila volnem, které se muselo samozřejmě naplno využít. Proto jsem odpoledne s NK vyrazila do města, už asi po stopadesáté tísícé. :D A bylo to fajn jako vždycky. S nikým jiným se mi tak dobře nepovídá jako s ní. Nehrozí žádná trapná ticha ani pocity, že bych ona nebo já měla něco říct. Když dojde na mlčení, tak prostě mlčíme. Žádný pocit trapnosti. I když ono ticho u nás dvou moc nehrozí. :D Probíráme tolik věcí, podstatných i nepodstatných, jako bychom se neviděli léta a nejen ten jeden (předlouhý) týden. Nejprve kamarádka zašla vyměnit šperk za několik menších drobností, potom jsme se chvíli couraly v centru a zakotvily to v cukrárně na dvou zmrzlinových pohárech. Už ani nevím, co jsem měla, ale asi to bylo dobré. :D Potom jsme se vydaly na "procházku" ke dvěma obchodům, které leží od centra trošičku dále ( a hlavně je ta cesta do k-o-p-c-e -.- :D). V supermarketu jsme si pak nakoupily pití a něco k snědku, a několikrát nenápadně prošly kolem ochutnávek párků, sýrů a také závinu z listového těsta. Mňam. ^^ Jojo, jsme zkrátka nenažrané. :D

Večer, když jsme přijeli, se nám nechtělo na čarodějnice sedět doma a tak jsme i s M. vyrazily ven. U nás moc akcí, pokud vím, nebylo (spíš si každý dělal soukromou) a stejně v tu dobu už končily, takže to byla spíš jen taková noční procházka. Nejprve jsme si vylezly v na kopec a pozorovaly tančící světla ohníčků v krajině. Kouzelné. :) Potom mi ta šílenkyně (:D) M. čmajzla foťák a šla fotit na hřbitov. Nejdřív jednou, to když bylo chvilku po západu sluníčka a obloha měla takovou zvláštní barvu, kdy se žlutá mísila s tmavou modří; a pak podruhé a to už padla pořádná tma a bylo to i dost strašidelné. Šly jsme totiž s ní, sice si stoupnout jen na kraj k té bráně hřbitova, ale i tak jsem se docela bála. :D M. je prostě odvážná, obdivuju jí. :D Nakonec jsme se vrátily na most a tam pro změnu sledovaly projíždějící auta, pouštěly si do ticha písničky a koukaly na hvězdy a zvláštní obrazy z mraků (například nám to připomínalo houpacího koně nebo lebku :D). Ani se mi nechtělo jít domů. :))

V úterý samozřejmě svátek a ani ve středu se defakto nešlo do školy, jelo se na takový "studijní" výlet do Anežského kláštera v Praze, kde jsme měli i přednášku. Upřímně - dělší hodinu a půl jsem nezažila. Možná si teď řeknete, že jsem prostě typický teenager , kterého zajímá jen facebook a podobné věci. :´D Ale tak ať, protože to bylo opravdu nudné a za tím si stojím. ^^

Malý zbyteček týdne přeskočím a jde se k tomu nejdůležitějšímu za tenhle týden. Muhahaha!! ^^

ANIMEFEST 2012 ! ^_^ (v případě nutnosti vynechejte čtení tohoto sáhodlouhého výkecu :D)

Minulý rok jsem na Animefest nemohla, a proto jsem věděla, že tenhle rok prostě jet musím, ať mě to stojí, co chce. ^^ A taky že se mi to nakonec povedlo, v pátek 4.5. po 11. hodině jsem už stála na Hlavním nádraží v Praze...a netušila jsem, kam mám jít. :D Sraz asi 50 otaku jedoucí z Prahy do Brna měl být u pokladen, ale nějak jsem si neuvědomovala, kde to je (teď už to samozřejěm vím a budu si to pamatovat asi do konce života :D) a tak jsem si prostě stoupla k jednomu ze sloupů před obchody a čekala, než se někdo objeví. Kousek ode mě stále holka ve fialovém tričku a chvíli si mě prohlížela a pak se zeptala, jestli taky jedu na Animefest. :D Tak jsme se daly do řeči. Potom se k nám začali připojovat i ostatní včetně organizátorky srazu a nakonec se nás sešlo asi okolo 47... :D Přišla i jedna holčina, s níž jsem si trochu psala před Animefestem - Sanchi. Škoda jen, že jsme se pak na samotném AF moc nepotkávaly. Proběhlo několik..."organizačních věcí" a hromadné focení (jako by na nás všichni nekoukali už bez toho :D). Potom jsme se všichni naskládali do vlaku, já s Hachi (holka ve fialovém triku) naproti nějakému chlápkovi, vedle něhož si přisedla další holka razící do Brna. Představila se jako Mona... a měla úžasný šaty :) Cesta byla hrozně dlouhá...0.o Aspoň že jsme si tak nějak v té naší trojici povídaly a ubíhalo to trochu rychleji. V Brně se k nám připojila S., bývalá spolužačka, a jelo se na Výstaviště. Fronta na registraci mě trochu vyděsila, ale nakonec se to posouvalo rychle. Tolik skvělých cosplayů po hromadě jsem nikdy neviděla. Sakra, takhle dobrá nikdy nebudu... 0.o Hachi kamsi zmizela, a zbytek AF jsem ji neviděla. :D Pak se k nám připojila Z., kamarádka od S., nakonec ještě s několika dalšíma holkama. Po registraci jsme zajeli do tělocvičny odložit naše zavazadla a Mona mi namalovala kočičí vousky. :D Poznávací znamení pro kamarádku Suzy (už se v tom ztrácíte? :D), s níž jsem se později na Výstavišti sešla. Škoda jen, že to nějak nevyšlo a AF jsme vůbec netrávily spolu. :( No, v těhle věcech člověk nikdy neví. :D Potkala jsem tam i mýho "muže", Lenku z Advíku. ^^

Večer jsme zahájili krásným filmem Knihomolka. Ten den to bylo asi ale všechno, poslední bus k tělocvičně jel totiž ve 22:45, a tak jsme museli jít. První noc jsem toho moc nenaspala, ale rozhodně lepší než být vzhůru celou noc jako S. :D Druhý den několik přednášek a anime, Cosplay soutěž a divadlo (ty fronty byly ale dost děsné) a skupování placek (mám tři-s Itálií z Hetalie, znovu s L ^^ a taky s Oriharou Izayou *.*) a vzdychání nad taškami, peněženkami, oušky, lolita doplňky, kytkami do vlasů, mangami a spoustou dalších věcí :D Většinou jsem byla se Z. nebo S., nebo s Monou, ale to až odpoledne. :) Ten den byl hrozně fajn, seznámila jsem s dalšíma novýma lidma a nadále závistivě pokukovala po nádherných cosplayích. ^^ S. byla tak unavená, že odpoledne prostě odešla domů :D Je Brňačka, tak má v tomhle výhodu. Večer jsme opět byly na filmu a to tentokrát na Děti, které následují hvězdy. Byl tak krásný! Skoro jsem na konci uronila slzičku. :)

Otaku jsou tak nadaní 0.o Proč já taky neumím takhle krásně kreslit? :( :D

Druhá noc už byla o mnoho lepší, Z. mi půjčila jedno sluchátko a poslouchaly jsme Kanon Wakeshimu, při které jsme i usnuly. :) Neděle uběhla strašně rychle. Z. odjela dopoledne po přednášce a dvou dílech anime Phi Brain. Zbyla jsem tam jen já a T. (ano, aby jste se v tom ztráceli úplně :D), a tak jsme se vydaly na přednášku o Hetalii. S Monou jsem se ten den ani nestačila rozloučit, viděla jsem ji jenom ráno, což mě strašně mrzí. :( Ale poslala mi hezkou esemesku na rozloučenou. :) Doufám, že se zas potkáme na příštím AF, protože to byla velmi milá a sympatická slečna. :) Zbytek dne nebylo moc co dělat. Koupila jsem si kočičí ouška. :D S T. jsme šly na zakončení conu, kde byl i ten úžasný norský cosplayer Cookie Monstera ^^ Haha. Mám dvě slova na jeho popis: "Naprosto ťuťu." Milý, hezký a vtipný, chci ho domů *.* Litovala jsem, že AF už končí...klidně bych tam zůstala i déle. :) Hrozně rychle to uteklo, říkala jsem si, když jsem jela s T. tramvají na Hlavní nádraží. Tady jsme se rozloučily a já zamířila na stanici Student Agency. Cesta zpátky byla vážně luxus, a to doslova. :D Krásný měkkounký kožený sedadlo, zdarma čokoláda, sluchátka s vlastní obrazovkou, kde jste si mohli pustit filmy, seriály, či hudbu. Dívala jsem se na Harryho Pottera. ^^ Už ani nevím, jaký to byl díl :D

Shrnutí: AF byl super (!!) a já doufám, že pojedu i příští rok. Taky věřím, že by se mnou mohl jet už tentokrát někdo, koho fakt znám. :) Třeba nee-chan. Bylo by to fajn. :)) Tak na příštím Animefestu 2013! ^^ (na konec světa nevěřím! :D a i kdyby, otaku stejně přežijou :D :D)

P.S: Na AF přišlo 2000 návštěvníků. A pak že je nás jenom pár! Však my, ti pochybní blázni, vám ještě ukážeme! :DD (Poslední větu neberte vážně. :D)

A jak jste se měli vy? :))

9. týden (23. 4. - 29. 4. 2012)

Wed, 09 May 2012 19:53:51 +0200

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vůbec si nemůžu vzpomenout na víc nějakých významných událostí, co se v tomhle týdnu staly. Já vím, mám to zapisovat hned...no, haha ^^ Ale prostě nebyl čas. Nebo jsem byla moc líná. Zvolte si jednu z možností. :D (Spíš tu první prosím :D).

Dobře. Hmmm. *nasadila zadumaný výraz* Nejvíc vzpomínek utkvělo opět na sobotu, většinou to pro mě bývá nejdůležitější část týdne. :D Pokud si pamatujete ze starých článků na mém blogu, o kamarádce M., bláznivé Pražačce, jsem se určitě už zmiňovala. :D A právě tuhle sobotu zase po dlouhé době přijela do našeho malého zapadáčkova, čehož jsme okamžitě využili a šli s ní ven. Parta čtyř holek se tak to horké, skoro letní odpoledne potulovala venku-většinou v blízkosti zmrzlinářství (už jsem říkala, že máme nejlepší zmrzlinu široko daleko? :D Jen kdyby nebyla tak drahá. -.-) nebo okolo městečka. Ano, jsme blázni-v tom vedru jsme se vydaly na procházku. Naštěstí nebyla tak dlouhá, jak měly kamarádky původně v plánu. Díky nim jsem objevila další hezké místo v našem okolí. Je to takový pramen s pitnou vodou na kraji malého lesa a je to tam opravdu kouzelné. Zjišťuji, že okolo je víc kouzelných míst, než si myslím. Aspoň nějaké pozitivum na tom našem městě. Stačí udělat pár kroků a hned jste v přírodě. :) Škoda, že se mi tady dřív vybil fotoaparát, než jsem to nějak stačila zdokumentovat :( Každopádně, ta voda byla zvláštní, ale chutnala dobře. ^^ Holky však nezůstaly jenom u pití, začaly ji na sebe i stříkat - no jo, a pak že nám je 16, M. dokonce 18. :D Asi z takových pitomin nikdy nevyrosteme. :D Zbytek dne jsme proseděly na lavičkách v parku a v příjemném stínu popíjely mattonku (bílý hrozen je vynikající ^^) a svačily sušenky. :D K večeru jsme se na chvilku rozloučily- a o hodinu později jsme se zas sešly, škoda, že bez M. Tentokrát jiná kamarádka, S., nás pozvala na zábavu. Musím říct, že jsem si už dlouho takhle nic neužila. Pravda, nebyl to žádný extra podnik, pouze obyčejná hospůdka, kde jedna kapela hrála přezpívané české písně, ALE bylo to super. ^^ Potkaly jsme tam dvě bývalé spolužačky, jednu z nich jsem viděla po třičtrvtě roce! ^^ Příjemný večer/noc v příjemné společnosti. :)))

K fotce: Opravdu z tohohle týdne mám fotek jen pár. V sobotu jsem chtěla fotit, ale jak už jsem psala, vybil se mi foťák. :( Ale aspoň že jsem stačila zachytit úsměv M. a její ledovou tříšt. :D :)

A jak jste se měli vy? :)

8. týden (16. 4. - 22. 4. 2012)

Sat, 28 Apr 2012 13:07:25 +0200

Další týden utekl jako voda a už se pomalu blížíme ke konci toho dalšího, a já teprve přidávám ten předchozí. :D No, co se dá dělat :) V pondělí jsme měli studijní volno kvůli příjimačkám na našem gymplu. Nedalo se ale říct, že bych si ho nějak extra užila. Ostatní museli samozřejmě do školy, a tak ani nebylo s kým jít ven. Navíc se navalilo zase další učení a povinnosti, takže jsem ani moc neodpočívala.

Tenhle týden byl na naší škole ve znamení přednášek a podobných akcí. :D V úterý jsme navštívili jakýsi vojenský program, kdy jsem potkala i S. s její třídou, což bylo strašně fajn. :) Dokument o vojácích v Afghánistánu začal později, než měl, ale to nám vůbec nevadilo. Tedy, do té doby, než nás učitelka v půlce programu nekompromisně odvelela zpátky na gympl. Jak-s prominutím- největší trapáci jsme za vyprávění nějaké poručnice (nebo co to měla za titul :D) vstali ze židlí a odešli. Ostatní školy nás samozřejmě pomluvily, jak jsem se později dozvěděla. No, kdo by se jim divil, že jo...Opravdu nemám tu učitelku ráda a ani její manžela, co nás má na děják. 0.o Takový paradox, že na základce jsem učitelku na češtinu měla nejraději, a tady je to přesně naopak. To mi připomíná, že bych jí měla někdy navštívit. :) Už jsem se s ní sakra dlouho neviděla a chybí mi to. ^^

Středa byla den pěkně na houby...kromě ranního programu-pro změnu dokument o Islandu, který mě docela bavil-na ní nebylo vůbec nic hezkého. Raději se nebudu zmiňovat proč. :) Čtvrtek už byl o mnoho lepší, jelikož jsme, do třetice všeho dobrého, byli v aule na koncertu dánského sboru. Řeknu to jednoduše: Bylo to naprosto úžasný! :)) Celou dobu jsem se pohupovala na židli a ťukala nohou do taktu a bylo mi jedno, co si o mě myslí ostatní. Jazz jsem nikdy moc neposlouchala, ale oni si ho uměli tak skvěle podat, až se chvílemi člověku tajil dech. :) A ještě jedna poznámka: ten dánský basista byl opravdu k sežrání. *.* :D

A teď přichází asi nejlepší část-pátek. ^^

V pátek jsem totiž nešla do školy, ale bráchovi na promoci. Vzala jsem si novou tylovou sukni, zakryla mé odřené koleno černými punčochami (:D) a do vlasů si zapíchla krásnou černou kytku. Samozřejmě jsem sebou brala i mého Nikona Benjiho a že jsem na tom ceremoniálu fotila opravdu ostošest. :)) Samotné předávání diplomů bylo kratší, než jsem čekala. Ani ne za hodinku jsme se už procházeli po bráchově škole (vypadá opravdu hezky :) ). Na schodech jsme se dokonce nechali společně vyfotit profesionálním fotografem. Ty fotky už jsou na internetu a doufám, že je co nejdřív objednáme ^^ Musím totiž říct (a že já tohle neříkám často :D), že nám to tam oběma sluší. :) No, každopádně je skvělé, že z mého bráchy už je bakalář. :)) Congratulations, bráško! ^^

Večer jsme se do Prahy ještě vrátili a to z jednoho jediného prostého důvodu. Divadlo Deadline. Jednu z rolí ztvárnil Tomáš Klus ^^ On byl hlavní důvod, proč jsme tam s mamkou šly. Nejdřív jsem myslela, že ji asi přerazím, když nám objednala místa do první řady...:D Ale nakonec, mít ty herce tak blízko sebe bylo super. ^^ Samotné divadlo bylo skvělé, prokládané písničkami od T. K. :) Takže (pokud vám nevadí trochu krutější humor a sprostá slova :D) vám doporučuji na to zajít. :D :) No, a sedět půl metru od Tomáše Kluse-to už byl zážitek sám pro sebe. Proč asi myslíte, že v létě jedu se svou sestřičkou na festival, kde bude? :D :))

Konečně se zmíním o fotce, která k tomuhle článku patří. Je ze soboty, kdy jsme šly opět s H. ven (je to už asi tradice :D). Přijde mi hrozně zajímavá, i když nevím, kde přesně se v ní bere to kouzlo. Možná to dělá ta zvláštní obloha, co ten den byla. :)

Pac a pusu,

Letty

7. týden (9. 4. - 15. 4. 2012)

Thu, 19 Apr 2012 18:41:19 +0200

Velikonoční pondělí probíhalo jako každý jiný den. Dříve jsme ho s rodinou slavili-když jsem byla malá, dokonce jsem zdobili vajíčka a dávali je se sladkostmi koledníkům. Postupem času tahle obvyklá tradice začala upadat, bohužel. Dnes už k nám ani žádní koledníci nechodí, máma by stejně neotevírala, tak co. :) Nějaké roky jsem s H. chodila koledovat. To bylo opravdu super. Vstaly jsme vždycky v sedm ráno, daly si sraz na náměstí s pomlázkami, velkými košíky a igelitkami a za celé dopoledne jsme obešly několik ulic. :) Vykoledovaly jsme si vždycky spoustu sladkostí a vajíček, někdy i mašle na pomlázky. Cetsou nás někdy přepadla partička kluků a pořádně nás vyšlehala. :D Vzpomínám si také, že jsme jednou potkaly slovenský pár (možná, že už jsme to někdy na blog psala), kterému jsme na jejich přání také zazpívaly koledu. Hrozně se divili, že u nás chodí koledovat i holky. :D No, bylo to prostě fajn. A ta zásoba čokolád! :D I když jsem půlku spotřebovala tak do týdne. :D Ovšem ta krásně zdobená vejce se spotřebovávala hůř. :D To jsme pak měly celý týden majíčkové menu-vajíčkovou pomazánku, vajíčkový salát, vajíčka na chleba...:D Ale nestěžuji si. Byla to totiž krásná období. Ta odešla se čtrnáctými narozeninami (tuším), kdy jsme byly naposledy...a pak zbyly jenom vzpomínky. Ale krásné. :)

Neochotně jsem se po volnu vracela do školy, ale co se dalo dělat. Učení za každým rohem-alespoň ty lidi ve škole mi to trochu zpříjemňují. Hlavně moje spolusedící (a troufám si po skoro třičtvrtě roce říci, že skvělá kamarádka) L. s jejím smíchem. :)) Ve středu mnou neoblíbený těláček a s ním i hrůzná kladina. Nenávidím to. Opravdu to ze srdce nenávidím. Kdyby bylo na mě, takovéhle věci bych úplně zrušila. Tělocvik by pro mě znamenal třeba plavání, tenis, squash, florbal, procházka a podobné ještě dobré věci, ale ne tohle. -.- Ach jo. Co mi však ráno zlepšilo náladu bylo to, že jsem H. potkala v autobuse. V úterý jí nebylo dobře a tak jela do školy a na intr až druhý den, stejně prý měli od desíti. Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem ji tam viděla s velkou taškou v ruce a úsměvem na tváři. Okamžitě jsem se začala usmívat taky. :D Napadlo mě, jak by bylo úžasné, kdybychom takhle spolu jezdily každý den. No jéje. :))) Škoda, že to nejde.

Ale aspoň jsme se viděly pak zase v sobotu, kdy už bylo celkem pěkně, a tak jsme vyrazily na dlouhou procházku. Cílem naší cesty byl především takový neudržovaný zámek kousek od našeho zapadáčkova. Je mi docela líto-kdyby s ním něco dělali a "dali ho do kupy", určitě by se sem na něj jezdilo podívat dost turistů. Natáčela se tu na něm kdysi i jedna pohádka. :) Co nás ale zaujalo ihned, bylo moře krásných modrých květin rozprostírajících se okolo stromu. Takovou krásnou záplavu kvítku člověk mockrát neuvidí. A tak jsme, s jistou opatrností, abychom kytičky moc nepošlapaly, začalay fotit. A nejen je samotné, i nás v nich. :D :) To na fotce je ona a je to ta nejlepší fotka, co se za ten den povedla. :) Hrozně jí to tam sluší, že jo? :)) Musela jsem jí vysvětlit, že to, jak to vyfotím, je jen polovina úspěchu. Tu druhou musí zajišťovat "modelka" se svým výrazem. :D A jelikož se mi tady tak moje sestřička krásně usmála, myslím, že jsme to spolu zvládly na 100 % úspěšnosti. :D

Zjistila jsem, že když si občas prohlížím nějaké lidi, hned přemýšlím nad tím, jak bych je asi vyfotila. :D Je to docela zábava, když se nudíte. :D Škoda jen, že ty fotografie v mé hlavě se nikdy nevyplní. I kdyby k focení toho člověka třeba došlo, nikdy nebudou přesně takové, jako si je představuji. A mé focení je amatérské.

Ale baví mě to. Strašně mě to baví. ^^ A to je hlavní. :)

A jak jste se měly vy? :)

6. týden (2. 4. - 8. 4. 2012)

Sat, 14 Apr 2012 12:43:52 +0200

Já vím. Zase mám zpoždění. Ale ani na začátku jsem nevěřila, že bych články do Projektu 52 dokázala přidávat včas. No, hlavně, že je přidám. :´D

Nejlepší na tomhle týdnu byly bezpochybně prázdniny. Ačkoli po minulém těžkém písemkovém týdnu následoval i víkend, zdálo se mi, že jsem si při něm moc neodpočinula, a tak moje únava nadále trvala až do středy. Proto jsem se tolik těšila na volno. Ze školy není moc co říct, všechno mi splývá v jednu velkou stereotypní skvrnu. Vzpomínám si akorát, že za dlouho dobu jsme měli zase v pohodě tělocvik-šli jsme totiž na squash. Což mě docela baví, i když to vůbec neumím. :) Ale je to sranda a navíc, během střídáhí nás všech na těch třech kurtech (říká se tomu u squashe tak? :D asi ne, ale snad víte, co myslím :D), má vždycky část lidí volna. K tomuhle musím ještě dodat, že jsem byla tak šikovná a odpálila jsem míček na stropní světlo. :D Štěstí, že měli náhradní. :D

Středeční odpoledne bylo krásné nejen kvůli těm nastávajícím prázdninám, ale i kvůli tomu, že jsme zase ve městě měla sraz s kamarádkami ze základky. Slíbily jsme si totiž, že takováhle setkání budeme pořádat častěji. Jsem zvědavá, jak dlouho nám to vydží. Pevně věřím, že to bude hodně dlouho. No, jednou se třeba budeme scházet u sklenky vína jako utrápené manželky a matky. :D Ta představa je docela vtipná.

Řídily jsme se podle našeho typického programu-courání se obchodech a pak jídlo. Tentokrát jsme si zase zašly do Italský cukrárny. Zjistila jsem, že jsem hoodně dlouho nejedla zmrzlinový pohár. Mňam. ^^ Otravovala jsem neustálým focením, mám i několik fotek, který se mi celkem líbí. Jednu z nich sem i dávám. :) Mojí kamarádce to tam podle mě moc sluší. ^^ Myslím, že jsem si z tohoto dne zase odnesla nějakou krásnou vzpomínku do mé sbírky.

Prázdninová náplň se tak nějak střídala-buď jsem někam jela, nebo šla ven s NK anebo-to bylo bohužel ve většině případů-jsem zůstávala doma. Jednak to bylo kvůli tomu, že nikdo neměl moc čas, a jednak kvůli ošklivému počasí, při kterém má člověk náladu jenom na jedinou věc-zalézt si do postele. Ale i tak jsem si to užila, ono to jednou za čas neuškodí, provozovat gaučing, zatímco venku prší. :D :) Ve čtvrtek odpoledne jsme jely s rodiči do města na nákupy. No, spíš jen na moje nákupy. Musím se pochlubit, že jsem si koupila takovou krásnou džínovou bundu. :) Zajímavé je, že to vůbec nebyla "láska na první pohled", ale nechala jsem se přesvědčit, že mi sluší. No, a až potom, jsem se do ní naprosto zamilovala. :D Ach. :D A taky jsem konečně sehnala šedý svetr na cosplay. Jen nevím, jestli už se na Animefest těším jako předtím. Tedy, nakonec jsme zbyly jen my dvě s kamarádkou, protože s těma ostatníma to nějak nevyšlo. Jo, mrzí mě to...ale tak doufám, že si to užijeme i tak. :) Koneckonců, bude tam tolik lidí a nakonec je úplně jedno, kdo je z jakého anime. :)

V pátek jsem trávila den u NK doma, což bylo moc fajn. Po menší procházce jsme si u ní uvařily čajík s citronem, vzaly si něco dobrého k jídlu a zalezly k ní do pokoje. Taky jsem zkoušela fotit jejího pejska (jo, Bena tahám zkrátka všude :D), ale kromě jedné fotky se mi žádná moc nelíbí. Ten den bylo takové hloupé světlo, při němž se mi špatně fotilo. A navíc si myslím, že by portrét jejího pejska vypadal líp někde venku, třeba na louce (ano, na focení miluju louky :D). Až bude hezké počasí, musím tohle určitě udělat. :)

Celé nedělní odpoledne (i večer :D) jsem si psala s nee-chan. :) Zkoušely jsme si tak vzájemně pomoci ve spisovatelské krizi a každá z nás si vymýšlela nový příběh. Já ho mám sice rozepsaný, ale jeho osud vůbec není jistý. Bojím se, že zase jako všechno v poslední době, skončí smazáním. Nevím, něco tomu chybí. Mám strach, že jsem zapomněla psát, tak jako jsem psávala...Nedávno jsem si pročítala staré kapitoly Svitu Magie a přemýšlela jsem nad tím, jak jsem to vůbec dokázala napsat. Zmocňuje se mě pocit, že už takhle prostě nikdy psát nedokážu. Že už to neumím. Ach jo... Na druhou stranu o postavách z nového příběhu teď pořád přemýšlím, tak by to mohlo být dobré znamení...jediný problém je, že to, co mi poletuje v hlavě, se dá čím dál těžčeji hodit na papír...

Nemáte na to nějaký lék? :)

Letty-chan

5. týden (26. 3. - 1. 4. 2012)

Thu, 05 Apr 2012 21:07:12 +0200

Tenhle týden, jak už jsem se trochu zmiňovala dříve, rozhodně nebyl žádný med.

Skončila veškerá pohodička, kterou jsme měli za nepřítomnosti naší třídní, přidalo se spoustu učení, písemek-a s tím i spoustu času prosezeného u knížek s nervy, hrubě řečeno, v kýbli. Asi jsem si na fakt, že na gymplu to opravdu není flákání jako na základce, ještě nezvykla. Nebo nevím. Ale myslím, že každému by dalo zabrat těch sedm testů za jeden jediný pitomý týden, několik zkoušení a ještě psaní všemi deseti na známky (když jste na to od minula ani nesáhli.). Ke konci týdne už jsem se chodbami vlekla jako zombie, s unaveným výrazem a klesajícími víčky při hodinách. Opravdu strašný. Největší podraz přišel při páteční písemce z matiky, do níž nám dal profesor něco, co nám vůbec nevysvětloval. Jo. K naštvání. Asi si myslel, že se to doučíme sami doma. Hlavně že je pořád samé: "Nějaký dotaz? Zeptejte se!" A když se ho zeptáme, tak je naštvaný, že to neumíme. Neříkám, že je strašný profesor, to určitě ne. Naopak je docela sympatický, ale tohle mě na něm štve. ^^ Nejhorší ze všeho pak je pocit, že i když se snažíte, tak stejně to je nanic... Jako by mi vždycky dal někdo facku a srazil mě k zemi, ale já se vždycky musím zvednout a jít dál, i když několikrát bych na tý zemi radši zůstala ležet. :)

V pátek odpoledne jsem byla šťastná, že už je to za mnou. :) Abych na všechno zapomněla, celé odpoledne jsem pařila a pařila... :D Škoda, že všechny mise v tý hře už mám dohraný. :( Asi si myslíte, že jsem blázen, ale tohle je jedna z věcí, díky který se můžu odreagovat...a taky pěkně zanadávat (hlavně, když na mě útočí nepřátelé). :D ^^

Za tenhle týden jsem nevyfotila moc fotek, co by byly k něčemu. I když jsme šly v sobotu ven s H., počasí nám nepřálo (a zvlášť ne k focení). Lehce mrholilo a kvůli studenému větru nám za chvíli mrzly ruce, takže naše plánovaná procházka se o dost zkrátila.

Tahle spontánní fotografie je myslím z nedělního večera. Venku už padla tma a pokoj se utápěl v šeru, svítila jenom obrazovka mého notebooku. Prohlížela jsem si zrovna nějaké obrázky na Weheartit, a tak mě napadlo vyblejsknout jeden můj oblíbený. Mám ráda takovéhle obrázky s různými texty, asi je taky znáte. :) Myslím, že slova na tomto nepotřebují dodatek.

Na závěr přikládám krásnou písničku, pro kterou mám v poslední době slabost.

4.týden (19. - 25. 3. 2012)

Fri, 30 Mar 2012 19:02:43 +0200

Ach jo, už to začíná. Přestávám přidávat články včas. :D Ale měla jsem pro to jeden velmi pádný důvod-školu. (Tenhle týden jsme psali asi děvět písemek...neměla jsem jediné volné odpoledne bez učení :´D no, o tom se ještě rozepíšu v příštím článku do Projektu 52).

Týden od 19. do 25. března byl celkem poklidný, aspoň mě se to tak zdálo. Ve škole totiž chyběla naše třídní, která nás má na němčinu, takže nám odpadala většina hodin. V pátek jsme měli dokonce do 11:40 ! :D ^^ Nejelpší na tom bylo však, že jsme přišli i o středeční tělák kvůli "přednášce". Respektive, kvůli dokumentárnímu filmu Nový svět z festivalu Jeden svět (viz odkaz). Přišlo mi to docela nudné, skoro od začátku mi bylo jasné, jak to dopadne. Ale tak, pro mě všechno lepší než tělák. :D

Jinak si moc důležitých věcí ze školy nevybavuju, akorát se mi do paměti vtiskla pohodová odpoledka ve čtvrtek. Jelikož jsem si odhlásila oběd, zašly jsme si s T. (která na oběd nechodí vůbec) na pizzu s ananasem. Rozdělily jsme si ji napůl a v parku před gymplem jsme ji na lavičce jedli, žvanili a smáli se. Tyhle chvíle s ní mám hrozně ráda. :) Když je totiž ve škole H., povětšinou se baví spíš spolu (což chápu, jsou přece nejlepší kamarádky :)), ale když jsme spolu sami, dá se s ní skvěle povídat. :)) A tak jsme, s tváří nastavenou hřejivým paprskům slunce, probírali všechno možné a smáli se všem pitomostem...a já jsem se cítila šťastně a spokojeně. :) Když nad tím teď tak přemýšlím, kdysi dávno, ještě o letních prázdninách jsme měli sraz budoucích spolužaček. Bylo nás tam asi tak osm holek, ale T. mi z nich na první pohled přišla nejsympatičtější. Jsem ráda, že jsem se v ní nezklamala. :)

Celý týden jsem se však těšila na pátek-a to nejen kvůli nadcházejícímu víkendu. Bývalá spolužačka, která se po základce odstěhovala do Brna, slíbila, že se zastaví u nás v zapadákově. Měla jsem z toho strašnou radost, protože už jsem ji neviděla přes půl roku...a navíc se to odpoledne sešla skoro celá naše parta. :)) Naštěstí na mě smutek z loučení působil jenom chvilku, protože s ostatními se zas brzy uvidím a s ní určitě v květnu na Animefestu, kam jdeme spolu (ale o tom už jsem určitě psala). Doufám, že tohle setkání zas někdy zopakujeme. :)

V sobotu jsem se převážně jen válela doma a večer mě napadl geniální nápad. :D Dopolední focení s mou nejlepší kamarádkou. Na neděli hlásili teplo, a tak jsem si jednou chtěla zkusit vstát dřív než před obědem a jít v tom dopoledním sluníčku fotit. NK si na mé přání vzala šaty a já sukni s tričkem a kytku do vlasů. :D :) Trochu foukalo, ale jinak bylo krásné počasí. Škoda jen, že si do trávy nešlo lehnout, protože byla mokrá. :/ To mi trochu narušilo fotografické plány, ale tak snad příště. :D

Na tuto fotku, co nakonec vznikla, jsem opravdu, ale opravdu pyšná. Líbí se mi na ní úplně všechno, nádherné prostředí louky, lehounce modrá obloha i obrysy lesů v dálce. Ale nejvíce se mi líbí to, jak ta fotografie vyjadřuje pouto mezi námi. Silné pouto přátelství a bezmezné důvěry. :)) Možná, že někomu může přijít obyčejná, tuctová-pro mě je však dokonalá. :)

Jediný šrám-a to doslova-na tom bylo to, že jsem si na asfaltě rozbila koleno. :D Už o mě asi víte, že jsem neuvěřitelná nešika-a tohle to jenom potvrzuje. Takže mě ten den zdobila krvavá skrvna skoro přes celé koleno. Teď už je to sice lepší, ale stále můžu aspoň na měsíc na sukně a podobné věci zapomenout. Ach jo, celá já... :( :D

A jak se máte vy? :)

3. týden (12.3. - 18.3. 2012)

Sun, 18 Mar 2012 15:42:43 +0100

Miluju prázdniny. A nesnáším, že vždycky musí tak rychle utéct.

Ale co nadělám, už jsou za mnou a vrátit je zpátky nedokážu, i když bych moc ráda. Tyhle jarní prázdniny byly totiž jedny z nejlepších, co jsem kdy měla. :) Zážitků jsem si nasbírala nespočitatelně, ani bych to do nějakého "stručného" článku nedostala.

Pondělí: Nákupní den ve městě s mamkou. Bylo to moc fajn se toulat po obchodech, kritizovat příšerné boty, chválit střihy oblečení, prostě si jen tak užívat. ^^ Koupila jsem si takový "skorokotníčkový" boty, co jsou teď v módě. Sakra, ony se těžko popisujou, ani nevím, jestli to nějaký název má. :D Někdy je budu muset vyfotit.

Úterý: Sraz s L., opět ve městě. :D :)) Původně u nás měla i spát, ale nějak to nevyšlo, tak jsme si aspoň udělaly hezké odpoledne. Sice jsme se neviděli jen pár dní, ale povídali jsme si, jako kdybychom se neviděli půl roku. :D Ne, opravdu to bylo fajn. :) Zašly jsme si do cukrárny na jahodovou horkou čokoládu a pohár. ^^ (Při té vzpomínce se mi sbíhají sliny :D). L. pak koupila domů pizzu, chvilku jsme čekaly a povídaly si na nádru, než jí přijel vlak. Když jsme se rozloučily, měla jsem ještě trochu času a nechtělo se mi být venku, tak jsem se ještě chvíli brouzdala po obchodech (opět :D). Koupila bych si jedny hezké černé balerínky-ale bohužel neměli moje číslo. :( :D

Středa: Asi ta nejhezčí část týdne. S nejlepší kamarádkou jsme jeli do Prahy. Původně jsme se tam měly sejít, až jí skončí škola, ale do středy ještě byla doma s nachlazením, takže jsme spolu jely už od nás. :) Autobus ve 12:46 byl skoro prázdný-docela nezvyk, když do Prahy bývají skoro vždy narvané do posledního místa. Rozvalily jsme se na pohodlných sedačkách a zbytek cesty poslouchaly písničky. V Praze jsme se typicky zase podívaly na oblečení a šperky v Palladiu, ale jen na chvilku-měly jsme totiž v plánu nějakou procházku. A taky že jsme ji uskutečnily. Staroměstské náměstí + Karlův Most a několik tramvajových zastávek po Praze pěšky. :D Bylo to fajn, opět jsem si zafotila. Ale stejně se mi zdálo, že toho času pro všechno bylo sakra málo, i když jsem jela domů busem o hodinu později, než jsem měla v plánu. :)

Čtvrtek: Myslela jsem si, že zůstanu doma a udělám si relaxační den, ale nezůstalo u toho. Jeli jsme navštívit krejčovství-dala jsem si přešít jednu sukni a taky ušít kravatu na cosplay, když ji nikde nemůžu sehnat. :D ^^

Pátek + Sobota: Nádherné počasí! ^^ Uskutečnila jsem dvě fotografické procházky, při nichž jsem si opravdu vyhrála. :D Sice je mi líto, že NK jít nemohla, ale aspoň jsem si vyzkoušela několik experimentů. A budu ji otravovat někdy příště, až mi bude dělat modela (už se těším, sebe samotnou zas tak zajímavý fotit není :D).

Neděle: No, dneska jsem se opravdu musela aspoň trochu podívat na to učení. Nic hezkýho to nebylo (a ještě nebude). Znovu jsem si potvrdila, jaký jsem matematický antitalent. Ještě že mám toho brášku. :D ^^

Za tenhle týden jsem tedy měla tolik fotek, že mi připadalo hrozně těžké vybrat jednu jedinou. Nakonec jsem dávám jeden (ostatní sem třeba dám příště :) ) můj fotografický "experiment", který se mi docela líbí. ^^

A jak jste se měli vy? :)

Jaro

Wed, 14 Mar 2012 21:09:11 +0100

Má spisovatelská krize s menšími přestávkami trvá, a tak jsem zase mou nee-chan poprosila o nějaká slova na drabble, abych ji mohla zaplašit. No, tak tady je ^^

Kdyby se našel někdo ochotný, kdo by mi zadal další slovíčka (ideálně 3-5) na drabble, byla bych moc ráda. ^^

Zadaná slova zněla: strom, šedá, havran, slunce

Pamatuješ na naše setkání?

Do krajiny přicházelo jaro. Slunce mě z modře rozkvetlého nebe šimralo na nose, ale já si toho ani nevšimla. Obloha v mém srdci byla pošmourně šedá a přes ní létal černý havran mé nejistoty a strachu. Ještě nikdo ho nedokázal zaplašit-až ty.

Když jsi mě našel na té lavičce, najednou jsem mohla vnímat všechny krásy jara-jeho vůně, barvy, zvuky. Ševelení stromů se prolínalo do tvého hlasu.

Od té doby jsme se nikdy neviděli...ale povím ti tajemství.

Každý den v tom parku čekám a doufám, že zas přijdeš nebe ve mně zbarvit domodra.

Snad to bude brzy.

2.týden (5.3. - 11. 3. 2012)

Mon, 12 Mar 2012 12:15:09 +0100

Sotva jsem začala s projektem 52, začínám si uvědomovat, jak strašně rychle ty týdny ubíhají. Zdá se mi, že před chvilkou jsem psala do této rubriky první článek a teď už skončil týden druhý.

Co se týče tohohle týdne...*s přemýšlivým výrazem se zadívá na článek* Ve středu jsme měli na gymnáziu dvouhodinovou "přednášku" herce Stanislava Zindulky. Dávám to do uvozovek proto, že to nebyla přednáška, spíš takové vyprávění o jeho životě a tak. Bylo to hrozně zajímavé, bavila jsem se ^^ Dokonce nám pak vyprávěl vtipy. :D Bylo to doopravdy moc pěkné, akorát jsem se na to chvílemi příliš nesoustředila-bolest hlavy, rýmička a podobné příznaky nachlazení udělaly své. Odpoledne, po příjezdu domů, jsem si zalezla pod peřinu a zůstala tam až do pátku. (:D) Nechtěla jsem být totiž na prázdniny nemocná, tak jsem se to rozhodla vyležet teď. Přišlo mi to docela fajn, odpočinula jsem si, shlídla další anime (ou jé :D) jménem AnoHana. Sakra, musím se zase dívat na nějaký veselý, protože tady jsem si zase zaplakala (jojo, vím, že jsem hrozná citlivka :D) Ale krásný to bylo. ^^

V sobotu už únava zmizela a naštěstí zbyla jen rýma (otravná, ale neškodná :D), a tak jsem mohla jet do města na sraz s kamarádkami ze základky. Ach, jsem opravdu ráda, že jsem je zase všechny viděla a sešly jsme se pohromadě. ^^ Většinu odpoledne jsme strávili v pizzerii, kde jsme si u dvou pizz povídaly o všem možném, smály se a fotily (:D). Pak jsme se chvilku toulali po městě, kolem mé školy a znovu jsme fotily. Díky M. vznikla tato fotka do projektu. Kamarádka má totiž úžasný červený kabát s kapucou, která vypadá jako od červené karkulky. :D Tak jsme ji postavily ke křoví a já ji cvakla. Výsledek sice není úplně skvělý, jak jsem si to představovala, ale stejně tu fotku mám ráda. Je trochu mázlá, ale líbí se mi ten "tajemný" efekt, který jsem do toho dostala v Photofiltre. ^^

Při čekání na autobus jsme si pouštěli písničky, kamarádka měla na mobilu několik písníček od Tomáše Kluse, tak jsme vybrali ty. Ačkoliv moc českou hudbu neposlouchám, jeho písně jsou jednoduše nádherné. Obdivuji ho, jak dokáže s češtinou tak čarovat. :))

Přikládám jednu jeho písničku, kterou teď momentálně nemůžu dostat z hlavy. ^^

1.týden (27.2. - 4.3. 2012)

Sun, 04 Mar 2012 20:15:39 +0100

Ahoj,

mí malí velcí snílci.

Tak už i já se přidávám k zastupitelům projektů 52, 365 a jiných. Těžko říct, zda projekt 52 dotáhnu dokonce, ale docela bych ráda. Za prvé, je to pro mě jakási výzva. 365-ka by pro mě byla o hodně těžší, téměř nesplnitelná, ale 52 mi nejspíš bude vyhovovat. :) Za druhé, bude to aspoň sloužit jako "vzpomínkovníček" na každý z týdnů, který za rok prožiji. :) Za třetí, když už jsem k Vánocům dostala ten nádherný nový foťák (mimochodem, jeho jméno je Ben ^^), měla bych ho nějak patřičně využívat k zaznamenání vzpomínek. A v neposlední řadě, snad tu tímto způsobem nenechám blog tak často zít prázdnotou.

Týden skoro jako každý jiný, čas v něm se chvilku vleče, chvilku pádí. V tom prvním případě je to ve škole, kde se na nás valí jedna písemka za druhou, a v tom druhém zase doma, kdy si marně snažím ukořistit trochu toho volného času. Nejlepší bývají pátky. Přijdu domů a najednou se mě zmocní nádherný pocit, že mám celé odpoledne i večer volný a můžu se flákat, jak chci. :) Tenhle pátek jsem celé odpoledne strávila koukáním na úžasné anime Angel Beats! ^^ Pokud je tady někdo stejný nadšenec jako já a ještě tohle anime neviděl, určitě doporučuju. Sice je smutné (já probrečela ke konci skoro každý díl, a nejvíc ten poslední :´D), ale je opravdu krásné. :)

Taky jsem trošku zpracovala mamku a ta mi konečně povolila Animefest v Brně. Letos tam snad pojedu poprvé a neuvěřitelně se těším, takže doufám, že se to nezkazí. Budeme mít partu asi 5-6 lidí z Uraboku, uvidíme, jak to ještě vyjde...^^ Držte mi palečky, ať všechno vyjde a já se tam v pořádku dostanu ( a samozřejmě i zpátky :D).

V sobotu jsem vzala Bena na vycházku s kamarádkami. Zabloudily jsme i na hřbitov (nevím, co je to popadlo :D) a tam vzniklo několik dost zajímavých fotek, jako třeba ta, co sem přidávám. Ta budova byla kdysi-jak jsem se dozvěděla-bývalá márnice. :D Docela morbidní, ale fotka se mi líbí. ^^

Bylo krásné počasí, ale i přesto jsem trochu promrzla (jsem děsný zmrzlík :D) a byla vděčná, když jsem si doma mohla uvařit šálek černého čaje. Poprvé jsem ho ozkoušela s trochou mléka a musím říct, že to bylo dobré. ^^

A jak jste se měli vy? :)

Letty

Trest

Sat, 04 Feb 2012 22:30:47 +0100

Tak :) Už je to lepší, už je to fajn. *zpívá si* :) Ach, jsem tak šťastná, že už je to za mnou a doufám, že to zlé období přijde zase až za hooodně dlouho (přála bych si, aby už nikdy, ale to je nejspíš nemožné.)...

Zjistila jsem, že okolo sebe mám spoustu lidí, kteří jsou ochotni mi pomoci a podpořit mě. Je to strašně hezký pocit vědět, že tu je někdo pro vás. :) Taky vám chci poděkovat za ty povzbudivé komentáře, pomohly mi. ^^

Ale teď už k tomu, proč píšu článek. Chci sem dát poslední drabble, které jsem psala na slova od nee-chan. :)

Taková maličkatá náplast za to, že jsem zase nechala můj malý ubohý blog dlouho opuštěný. ^^ *stydí se*

Tak si ho užijte. ^^

Zadaná slova zněla: pavučina, lež, víno, had, kouzlo

Když ho přivedli, neubránila se vítězoslavnému úsměvu.

Upila vína a podívala se na něj. Pravou tvář mu zdobila fialová podlitina.

"Ale…" mlaskla. "Tahle tě ti moji zřídili? Ty jsou ale oškliví, viď?" Neodpovídal, jen na ni hleděl s téměř hmatatelným opovržením. Proklatá čarodějnice, říkaly jeho oči. Nemohu pochopit, jak jsem ti mohl sloužit.

Rozzlobeně odfrkla, ten výraz jí rozčiloval.

"Jakým kouzlem tě asi potrestám?" ušklíbla se. "Chceš se stát muškou navždy uvězněnou v pavučině? Nebo hadem, který se mi bude plazit u nohou? Vyber si…"

Zvedla k němu ruce, už neměl kam utéct.

"Za lež a zradu se platí…" zasyčela.

Hořce

Thu, 19 Jan 2012 15:45:57 +0100

Tohle období je tak...divné. Nesnáším ho.

Hodně spím. Hodně přemýšlím. Hodně pláču.

Připadám si zase tak zranitelná jako vždycky v těchto situacích. Vlastní myšlenky mě týrají...

Když jdu po ulici, mám pocit, jako by všichni okolo mě byli šťastní, jenom já ne. Což je samozřejmě blbost, ale tenhle pocit prostě neovládnu. Všichni jsou najednou hezčí, lepší, šťastnější...Chm. Neříkám, že jsem někdy měla vysoký sebevědomí, tohle je už však kapku zoufalý.

Snažím se dohnat učení, které se mi nakupilo za ty dva týdny absence, ale moc mi to nejde. V hlavě musím mít snad nějaký blok. Hodinu koukám do sešitu a pak stejně nic nevím. Hrozně mě to frustruje. Momentálně tu vedle mám položenou učebnici z literatury, jenomže při představě, že si z toho zase nic nezapamatuju a že jsem zase pozadu, za ostatními, ztrácím veškerý elán do učení.

Ale naučit se to prostě musím, protože mám hodně zameškáno a je mi neustále předhazováno, že z toho nevyjdu jen tak. Aha, ty budeš asi dělat zkoušky, co? Hmm, to je smůla. Bla bla bla. Ještě víc mi to ulehčujte.

Hah. Možná je přeci jenom se mnou něco špatně. Poškozenej výrobek nebo tak nějak.

Jaktože někdo proplouvá tím životem docela jednoduše a někdo zase ne? Je v tom nějaká spravedlnost?

Jo, jasný. Bojuj. Vždyť přece nemáš žádnou vážnou nemoc (až na tu, která se mi pořád opakuje, až na tu, díky níž je mi už pach nemocničních chodeb tolik známý a která přispívá k tomu, že je všechno na houby)! To bych ráda. Možná to zvládnu. Ale teď ne.

Až se s tím smířím, tak možná. Až mi dojde, že bych tím měla přestat otravovat ostatní. Až mi slzy v koutcích očí zaschnou a hořkost ze mě zmizí. To chvilku potrvá.

Taky mě mrzí, že to vlastně nezajímá několik lidí, od kterých bych to zrovna nečekala...Asi je jim naprosto ukradený, co se mnou je. Tak proč ne, že jo. To je dobrý. Já se s tím nějak vyrovnám. Především si přestanu pokládat ty hloupé otázky, co pro ně znamenám.

Ostříhala jsem si vlasy. Zpočátku mi ten krátký sestřih přišel docela roztomilý, ale teď už moc ne. Stýská se mi po mých řídkých cancourcích až na záda. Hm. Možná si je obravím na červeno, jako už jsem to jednou měla. Chce to prostě změnu. Jako bych chtěla začít znova, být někým jiným...

Ale vím, že s novou barvou vlasů budu pořád ta samá, jako jsem teď. Škoda. Co se dá dělat.

Jednou otřu slzy a půjdu dál. Doufám.

P.S: Tenhle článek v případě potřeby ignorujte. Třeba ho zase smažu. Prostě jsem se potřebovala někam vypsat.

Řeka

Sat, 14 Jan 2012 15:34:45 +0100

Další drabble na slova od nee-chan.

K tomuhle drabble...vlastně ani nemám, co říct.

Je takové...no, zvláštní, lehounce zmatené...což mi vadí, ale přepisovat už ho nebudu. ^^

Snad se vám bude aspoň trochu líbit :)

Zadaná slova zněla: květina, řeka, smutek, rudá

Otáčel v prstech rudý kvítek a díval se na plynoucí řeku.

Jak dlouho tu už musí téct? napadlo ho. Určitě stovky, možná tisíce let. Z pramínku se stal malý potůček a potůček se pak rozrostl v řeku.

Kéž by prozradila tajemství, jak se dokázala přese všechny nástrahy rozvinout, jak se s nimi vypořádala. On svému osudu čelil těžce. Nechával se ničit vlastním smutkem.

Hodil květinu do vody. Houpala se na vlnách, proud ji unášel daleko od něj.

Když mizela v dáli, cítil, jako by přicházel nový začátek, nová šance.

Tentokrát ji však využiju, pomyslel si.

Květina se ztratila za obzorem.

Panenky

Thu, 12 Jan 2012 17:08:15 +0100

Už mě to ale opravdu štve.

Sotva přijdu po prázdninách do školy, nastydnu a nakonec skončím zase v posteli s angínou. Ach jo. Bohužel s tím ale nic nenadělám. Jen mě pořád nebaví si říkat: "Bude líp" protože to nějak nefunguje. Krk mě pořád bolí, nálada je na bodu mrazu...Zkrátka není mi zrovna nejlépe, ale už jsem trochu ve stavu, kdy můžu něco dělat...tak jsem konečně dokončila rozdělanou povídku (a že mi těch rozdělaných v počítači leží hodně!). Upozorňuju, že je docela psycho...no, nedivím se, může za to má temná nálada. Ale proč ne. Podle mě by byla škoda jí schovávat. ;)

P.S: Je pro mě hrůzostrašné podepisovat fotky v malování, protože na noutbuku nic jiného nemám -.- Můj zlatý Photofilter! 0.o *brečivý smajlík*

Utrhané hlavy. Odřené obličeje. Vytrhané vlasy. A modré oči barvy pomněnek, jakou můžou mít jen panenky.

Válely se všude kolem ní, části jejich těl, poházené ruce a nohy na šedém koberci. Nepřítomně se jim dívala do tváří s andělským úsměvem, tak nepřirozeným, až měla pocit, že z toho zešílí.

Jen masky, masky, masky, honilo se jí hlavou. Lež, samé lži! Zavřela oči, srdce jí tepalo v hlavě vzteky, bezmocí, zoufalostí.

Přes rozmlžené vzpomínky zjišťovala, proč zničila všechny ty panenky. Možná, že se jí ty němé, ďábelské hračky vysmívaly. Smály se jejímu osudu, ukazovaly na ni buclatými prsty. Šeptaly jí svými pohledy, že to ony jsou dokonalé, ona ne. Že ona je jen beznadějná troska.

Tak proto je chtěla potrestat.

Rychle jim trhala hedvábné bílé šatičky, látka pod jejíma rukama uspokojivě rupala a praskala po obvodu. Z nádherného ošacení zbyl jakýsi cár s vytahanými nitěmi. Potom se vrhla na jejich těla. Dřela porcelánovou kůži o koberec, škrábala obličej dlouhými umělými nehty a oddělovala končetiny

"Já vám ukážu," syčela rozzlobeně. "Já vás zbavím té vaší krásy. On vás ten úsměv přejde." Vyrvala chuchvalce hnědých vlasů a poházela je okolo panenek.

"Tak co? Jak se vám to líbí?" smála se chraptivě. "Podívejte se. To vy jste trosky, ne já." Modré oči však stále zíraly na ni, ne vyčítavě nebo ublíženě, ale výsměšně. To ji přivedlo ještě k větší nepříčetnosti, a tak dokonala své dílo úplně. Nechala kutálet jejich hlavy po zemi a kopala do nich. Neskutečně si přála, aby ten úsměv zmizel. Nic jiného ji v tu chvíli nezajímalo.

Teď tu seděla v klubíčku, objímala si nohy a houpala se ze strany na stranu.

Vztek ji pomalu opouštěl. Na jeho místo vstupovala černá, zoufalá prázdnota. Najednou nevěděla, co má dělat.

Rozlepila víčka a přes zamlženou oponu, utkanou ze slz, na ně pohlédla. Klouzala pohledem po rozervaných tělech. V mozku jí vířily miliony myšlenek, které se marně snažila pochytat a uspořádat.

Stejně nakonec měly pravdu, že? napadlo ji náhle. A já jim to nevěřila. Jsem troska. Ošklivá, nedokonalá troska.

Otřásla se tichým pláčem. Slané krůpěje se rozutekly v cestičkách po jejích líčkách a padaly jí na kolena. Vzlykala čím dál tím hlasitěji. Jakoby se dožadovala pozornosti, volala o pomoc. Najednou si připadala jako malá holčička, která potřebuje pochovat. Toužila, aby jí někdo setřel slzy, objal jí. Ale bezútěšně prázdný pokoj jí připomínal, že je sama.

"Prosím," vzdechla do ticha suchými rty. Měla pocit, že se žíznivá plahočí pouští a zároveň se topí v hlubokém oceánu. "Prosím…přijď…nenech mě…" …spadnout dolů.

Doplazila se k hlavním dveřím, nechávajíc tu spoušť umělých mrtvolek za sebou.

Snad naivně věřila, že uslyší ťukání. Ale nic se neozývalo, slyšela jenom vlastní zrychlený dech a splašené bušení srdce. Zkusila se postavit. Hlava se jí několikrát zamotala, ale nespadla. Chytila se kliky a chviličku oddechovala, snažila se uklidnit.

Pak teprve otevřela dveře a vykročila nejistýma nohama na studenou chodbu. Průvan ji přiměl udělat pár kroků dozadu. Dlouhé, kaštanové vlasy, které si v návalu vzteku celé pocuchala, jí učesal dozadu a usušil zbytky slz na bílých tvářích.

Bez pantoflů, jenom v ponožkách jí to na čerstvě vytřené podlaze klouzalo, dělalo jí potíže udržet bezpečný a rovný krok.

Poněkolikáté jí to podjelo. Aby zachovala rovnováhu, instinktivně máchla pažemi dopředu. Jako by hledala něco, čeho se může chytit.

Ale nedoufala, že by tam něco takového bylo. Proto ji tolik překvapilo, když ruce našly pevný bod a zabořily se do něj. Připomínalo to něco měkkého, teplého.

Než si to uvědomila, pevný bod se přesunul a kolem pasu jí chytily čísi ruce.

"Jste v pořádku?" zazněl nad ní tichý, starostlivý hlas.

Když zvedla pohled, spatřila mužský obličej a v něm pár pomněnkových očí, které se na ní tázavě upíraly. Usoudila, že měkká věc byla látka jeho olivově zelené mikiny.

"Jsem," zmohla se na krátké přikývnutí.

"Nezranila jste se? Nepotřebujete pomoct?" otázky padaly jako meteority. Nevěděla, jestli jí to je příjemné. Ale celou tu dobu věřila, že ji někdo zachrání. Nebo snad ne? Chtěla pomoct.

"Možná…Trochu mě bolí levá noha," zalhala. Přece se nevrátí do toho bytu, kde leží drobné, smějící se mrtvolky.

"Potřebujete do nemocnice?"

"Zas tak vážné to nebude," zavrtěla hlavou. "Snad jenom, kdybyste měl nějaké obvazy."

"Samozřejmě. Mám byt o patro níž." Modravé zraky se do ní krátkou chvilku vpíjely. Usmál se. "Ukažte, pomůžu vám."

Šli pomalu chodbou, ona se pokoušela předstírat kulhání.

Letmo se podívala dolů přes zábradlí. Sedm pater se jí zdálo najednou hrozně vysoko.

"To bude dobré," konejšil ji muž, když sebou mimoděk cuknula.

Nic nebude dobré, zašeptaly za ní náhle hlasy panenek. Jejich syčivý smích podlezl škvírkou dveří a táhnul se chodbou jako duch. Bylo to jako kletba, která se jí už navždycky bude pronásledovat.

Nic nebude dobré! uslyšela znovu. Trosko.

Pohlédla na zábradlí a pak muži do obličeje. Jeho úsměv se jí najednou zdál vysměvačný, ďábelský. A modré oči-…modré oči se podobaly těm panenkovským.

A tak se rozhodla, že ho rozbije také.

Noc

Sat, 31 Dec 2011 18:00:00 +0100

Druhé slibované drabble za dnešek. :) Asi se mu trochu budete divit, je na mě až neobvykle sladké a příjemné. ^^ Ale přece vás nebudu rozesmutňovat před Silvestrem.

Přeji Vám krásný nový rok plný zdraví, štěstí, lásky, zážitků a splněných snů. ^^

Zadaná slova zněla: kytara, noc, světla, červená

Seděli v trávě a pozorovali krajinu před sebou. Nad temnými obrysy hor zářila drobná světla hvězd do teplé, vlahé noci.

Nesměle zabrnkal na kytaru několik akordů, jako by se bál, že poruší magickou atmosféru.

"Hraj dál," pobídla ho a on její přání splnil. Položila mu hlavu na rameno, chladila si o jeho mikinu tváře červené vzrušením, radostí.

Když dohrál svou píseň, sklonil se a jeho rty se jí jemně otřely o tvář.

"Miluju tě," broukl.

"Já tebe," odpověděla rozechvěle.

Možná to nebude napořád. Možná bude ten konec tvrdý. Ale to nevadí…teď je mi to jedno.

Poprvé v životě se nebála.

Šaty

Sat, 31 Dec 2011 14:00:55 +0100

Ti, co píšou, fotí nebo kreslí (nebo prostě cokoliv tvoří), to určitě znají. Jednou za čas přijde období, kdy se inspirace jaksi nedostavuje a všechno, co se nám podaří stvořit, nám přijde hloupé.

Protože se mě zrovna chytla takováhle spisovatelská krize a má nee-chan na tom byla trochu podobně, zadávali jsme si slova na drabbles ( do druhého dne jsme vždycky měli napsat dvě). A tak nakonec mám v zásobě čtyři, se kterými se chci s vámi podělit. :)

Dneska nejspíš přidám dvě, aby jste měli po dlouhé době co číst.

A děkuju mé sestřičce, opravdu cítím, že mi to alespoň trochu pomohlo. :)

Zadaná slova zněla: tanec, šaty, klíč, prázdnota, papír/y

Mosazný klíč v zámku zarachotil, sotva se ho dotkla.

Zaváhala. Opravdu to má udělat? Zhluboka se nadechla a otevřela skříň.
Stále tam visely. Na jediném ramínku zůstávaly dlouho netknuté, červené šaty. Když přejela po hedvábné látce, zaplavilo ji moře vzpomínek.
To, jak se šaty vlnily při tanci s ním.
To, jak nasávaly jeho vůni.
To, jak řekl, že jí to v nich sluší.
To, jak je zamkla, když ji tak nečekaně zradil.
Přála si, aby je mohla roztrhat jako arch papírů, aby spálila tu prázdnotu v sobě samé.
Ale věděla, že to nedokáže. Stejně jako už věděla, že pohádky neexistují.

Vánoční

Fri, 23 Dec 2011 18:14:33 +0100

Hodiny odbíjely tři čtvrtě na dvanáct.

Ještě chvíli a skončí Štědrý den, pomyslela si. Den slibu. Den naděje. Den nekonečného čekání.

Svíčka na stole pomalu dohořívala. Hleděla do chvějícího se plamínku a odolávala pokušení ho sfouknout. Už neměla sílu, toužila to vzdát.

Jak dlouho ještě bude muset čekat? Další rok? Cítila se tak prázdně…

Nesnesitelné ticho přerušila tři rychlá ťuknutí. Srdce jí málem vynechalo; odmítala tomu uvěřit.

Přece jenom ji nezradil. Mezi dveřmi se mu vrhla do náruče, vzlykala štěstím a úlevou.

"Krásné Vánoce," broukl jí do ucha.

Ona však věděla, že nebudou krásné. Budou totiž ty ze všech nejkrásnější.

Krásné Vánoce i Vám :)*

Letty

Sweet sixteen

Tue, 29 Nov 2011 20:07:46 +0100

Šestnáctka.

Jo, už je to tak. Dneska je mi zase o rok víc, zase se přibližuji k prahu dospělosti, který bych nejraději ještě oddálila. ^^

Nějak nemůžu uvěřit, že opět uběhlo tolik dní. :) Zdá se mi to příliš neskutečné na to, aby to byla pravda. A přesto, dnes jsem se probudila o rok starší. Vlastně ani nevnímám nějaký rozdíl. Já se nezměnila, pouze se změnilo jedno čísílko v mém životě. :) Hloupá čísla přece nemůžou ovlivnit, kdy dospějeme a jak se změníme. :)

Ale i přesto, když si to člověk uvědomí, je to zvláštní. Sladkých šestnáct.

Když se tak ohlížím za tou mou "patnáctkou", nacházím v ní spoustu vzpomínek-hezkých a, jak už to tak bývá, ošklivých. Bylo tu hodně slz, ale zároveň i hodně smíchu. Spoustu zážitků a také spoustu změn. :)

Strávila jsem poslední měsíce na základce a rozloučila se se svou bývalou třídou, prožila krásné léto a poznala spoustu nových lidí. Nastoupila jsem na gympl a sžila se se svou současnou třídou (kterou bych už asi neměnila. :) )...

A mezi tím vším jsem pořád psala a psala. :) Doufám, že této činnosti se budu věnovat ještě hodně dlouho. ^^

Zkrátka a dobře. *snaží se z tohoto zmateného článku dostat nějaký závěr*

Můj patnáctý rok byl krásný, plný zážitků, radosti, štěstí, smíchu, které úspěšně vyvažovaly nebo dokonce vítězily nad smutnými chvilkami.

Pevně věřím, že moje další etapa života bude také podobně krásná, veselá, šťastná, taková, abych na ni opět mohla s úsměvem vzpomínat. :)

Už jsem si na tomhle světě dokázala najít své malé místečko, tak doufejme, že ho neztratím. :)

Tak tedy... Ha~ppy birth~day! *sama si falešně zazpívala* :D ^^

Lady Letty

Zvonkohra

Sun, 13 Nov 2011 18:47:58 +0100

Jelikož jsem nemocná a ještě asi dlouho budu (bohužel), zabavuji se aspoň psaním. A dneska vznikla tahle povídka. Nemám moc dobrou náladu, možná proto je trochu psycho. ^^

Ale tak co. Můžeme to brát jako hodně opožděnou povídku k halloweenu. Užijte si ji. ^^

Tu zvonkohru koupila v jednom zastrčeném bazaru.

Visela za výlohou, kde vystavovali ty nejlepší kousky, a Alison si jí nemohla nevšimnout. Jemně se houpala na zavěšeném provázku a stříbrné vzory na pěti tyčinkách zářily v odpoledním slunci jako nové. A překvapivě nestála mnoho.

"Proč by sem někdo dával věc v tak dobrém stavu?" zauvažovala nahlas. Muž za pultem se na ni usmál.

"To víte, lidi obětují téměř vše, když jde o peníze." Pokrčil rameny. "I když ta dáma, co ji sem dala, vypadala poměrně movitě."

Zamyšleně zaplatila a opustila obchod.

Doma si ji zavěsila ke dveřím, jako by měla vítat příchozí a zároveň odhánět nezvané hosty. Chvilku se na ní dívala. Třpyt stříbrných květin ji fascinoval. A zvuk byl ještě hezčí-něžné, hravé cinkání, které jí nějakým způsobem připomínalo dětství. Přes rty jí přeběhl úsměv. Cítila se spokojeně, že nakoupila dobře.

Brzy však zjistila, že je na té zvonkohře cosi divného. Všimla si, že se mnohdy divoce houpe v úplném bezvětří a naopak, když při letních bouřkách foukal silná vítr, nepohnula se ani o centimetr. A nejvíc zvonila v noci a budila ji ze spaní.

Alison to nechápala a trochu ji to děsilo, přesto však nenašla odvahu, aby jí sundala. Kdykoliv se k ní přiblížila, přepadl ji pocit respektu. Vypadalo to, jako by jí ta věc ovládala, jako by jí přikazovala, co si má myslet a cítit.

Jedné horké červencové noci jí opět usilovné cinkání nedalo spát. Čím víc si tiskla polštář k uchu, tím víc nesnesitelný zvuk zesiloval. Už se jí vůbec nezdál příjemný.

"Copak mě nenecháš vyspat?" vybuchla rozčileně a vyběhla na verandu, aby proklatou věc umlčela navždy. Ale na prahu se překvapeně zastavila. Zvonkohra se klinkala ze strany na stranu, i když nevál žádný vítr-to by ji už neudivovalo. Ale nad čím užasla, bylo to, že hrála jakousi melodii. Doposud vyluzovala tóny, které k sobě nepasovaly. Teď však byly poskládány do libozvučného pořadí, jenž dávalo vzniknout krátké, opakující se melodii. Když ji Alison poslouchala, nemohla popřít její kouzlo.

Běž, šeptala. Les tě volá.

Nevěděla, co způsobilo, že uposlechla ten tichý šeptavý hlas.

Nevěděla ani, jestli ho doopravdy slyšela anebo si ho stvořila její bujná fantazie.

Tak či tak, tělo ji dávno neposlouchalo a bosé nohy se rozeběhly vstříc černému lesu u jejího domu. Hlína byla ještě vlhká po včerejším dešti, ale nevadilo jí to. Zimu stoupající od země nevnímala.

Hlavu jí zaplňovala jen a jen pomalá, půvabná píseň zvonkohry. Postrkovala ji vpřed a táhla jí hlouběji do ztichlého háje.

Proplétala se houštím. Noční košili měla celou roztrhanou a pod ní průsvitala kůže sedřená od drsné kůry stromů. Větvičky jí sdíraly chodidla do krve, ale jako by to nepostřehla. Bolest, chlad-nic pro ni v tu chvíli neexistovalo, kromě melodie, jež se linula vzduchem. Ačkoli se od domu dost vzdálila, zněla pořád stejně silně.

Mezi stromy se náhle mihlo bílé, prchavé světlo. Bezhlavě ho následovala. Běžela, klopýtala přes kameny, srdce jí bušilo, ale světélko se jí ztratilo z očí. Možná, že zamířila špatným směrem.

A vtom, když to pomalu vzdávala a pokoušela se oprostit od magie, která jí sem hnala, se lesem rozezvučel zpěv. Mumlavý, bezpochyby ženský hlas přesně seděl k tónům zvonkohry. Omámeně za ním vydala. Sotva se jím nechala vést, netrvalo dlouho a objevila i hledané světýlko. Vyšla za ním na malý lesní palouček.

Jako by čekala všechno, jen ne tohle.

Prstýnky trávy se vlnily okolo lýtek sedící ženy. Dlouhé zlaté lokny jí spadaly až k pasu a měkce se leskly ve svitu svíčky schované za skly lucerny, kterou držela v ruce. Oblečená v hedvábných bílých šatech a se šperky kolem krku připomínala anděla padlého z nebe. Narůžovělé rty se jí lehounce třásly, jak zpívala. Konečně byla Alison schopná rozeznat slova její písně.

"Letěl ptáček, letěl k nebi, křídla mu ustřihli, jak teď poletí…? Běžela srnečka, běžela lesem, nohy jí střelili, jak teď poběží…? Dala jsem srdíčko, dala jsem tobě, tys mi ho poničil…tak skonči v hrobě…"

Potom najednou zdvihla zrak a pohlédla s úsměvem na Alison ve stínu. Jako by od samého začátku věděla o její přítomnosti. Oči měla černé a pichlavé jako trny růže; dojem anděla se vytratil.

"No tak! Pojď si se mnou zatancovat. Sdílej se mnou můj nešťastný osud!" křikla na ni a v mžiku u ní stála a brala ji svýma ledovýma bledýma rukama. Poprvé se Alison otřásla a naskočila jí husí kůže. Strach v ní rychle vyklíčil a obmotal všechny její útroby jako plevel. Nedokázala ho ničím zastavit.

"Já…ne-" snažila se vzepřít, ale držela ji pevně a točila ji pořád dokola, až popadala dech.

"Zas…tav…pro…prosím!" škemrala udýchaně. Žena ji však vždycky umlčela písní.

"Ta zvonkohra mi dobře slouží," řekla po chvíli a zasmála se syčivým smíchem. Alison vytřeštila oči, na víc se nevzmohla.

Mohla to tušit…Mohla utéct dřív, než si ji žena všimne, ale neudělala to. Byla hloupá a teď se za to nenáviděla. Ta zvonkohra! Kdyby jí jen tehdy tak neokouzlila…nemuselo to dopadnout takhle.

"Tvá krev bude opravdu výborná,"zašeptala žena a udělala s ní další otočku. Ona se na rozdíl od Alison nikdy neunavila.

Točily se spolu v nekonečném tanci, vlasy jim vlály ve vzduchu plného vůně jehličí, lucerna jim osvětlovala loučku, snad aby viděly na kroky.

Alison cítila, jak se jí řezáky zabodávají do tepny a teplá krev putuje pryč. Několik kapek červené tekutiny jí stékalo po prokousnutém hrdle. Žena se k ní tisknula a vášnivě pila. Z dálky vypadaly jako dvě náruživé milenky.

Víčka Alison klesla a tělo zvláčnělo, zhadrovělo. Ale ona ji bezpečně podpírala, objímala ji, aby neupadla. Zuby jí z Alisonina krku vyklouzly a zkrvavené rty se přesunuly k jejímu uchu.

"Letěl ptáček, letěl k nebi," zabroukala jí do něj skoro něžně, "křídla mu ustřihli, jak teď poletí?"

A kdesi v dálce bylo slyšet cinkání zvonkohry…